Ildefonso FalconesBarcelona 14. století... Války, mor, čarodějnice, antisemitismus. Ale také láska, přátelství, touha po svobodě.
„A právě tohle se děje s kostely panovníků… Ne,
nechci tím říct, že se bortí,“ dodal, když uviděl výraz Arnauovy tváře, „chci
tím říct, že panovníci chtějí, aby jejich chrámy byly veliké, vysoké a dlouhé,
a proto je musí udělat úzké. Vysoké, dlouhé a úzké, rozumíš?“ Tentokrát Arnau
přisvědčil. „Ten náš bude jejich pravým opakem. Nebude ani tak dlouhý, ani tak
vysoký, ale bude dost široký, aby se do něho vešli všichni Katalánci, kteří
touží stanout před tváří své Madony. Jednoho den to uvidíš sám. Bude to chrám,
který pojme všechny farníky bez rozdílu a jakýchkoliv výsad, a jeho jedinou
ozdobou bude naše světlo, naše středomořské světlo. My nepotřebujeme jiné
ozdoby, nám stačí prostor a světlo proudící tamtudy dovnitř.“ Berenguer de
Montagut ukázal na apsidu a pak pomalu sjel rukou k zemi. Arnau sledoval dráhu
mistrovy ruky. „Tenhle kostel vzniká pro lidi, nikoliv k větší slávě nějakého
panovníka.“
„Mistře…,“ oslovil Berenguera jeden z tovaryšů.
Kolíky a provazy už byly zase srovnané.
„Teď tomu rozumíš? Bude pro lidi!"
„Rozumím mistře.“
„Pamatuj, že tvé kameny jsou zlatem tohoto chrámu,“
dodal Montagut a zvedl se.“Bolí to ještě?“
Arnau zavrtěl hlavou, na kotník už dávno zapomněl.
