Pavel KosatíkRáda čtu životopisy, které jsou více než popisem života. Ze kterých je cítit atmosféru doby, v níž člověk žil. A které dokáží velkou osobnost přiblížit jako ČLOVĚKA. Bez hledání senzací a pátrání po tom, co jedna paní povídala. To Pavel Kosatík umí. Koho zajímá, jaký byl život v disentu, jeho osobnosti a hlavně Olga Havlová, tak tomu knížku vřele doporučuji.
...Není snadné si představit, jak se snáší dvacet roků trvající stres: jak se člověk vyrovná s pocitem, že nikdy není dopředu jisté, zda se to, co je naplánované, podaří, ať je to třeba jenom cesta do obchodu, výlet do blízkého města nebo návštěva pár přátel. A zda se místo toho opět, jako tolikrát, zpoza buku nevynoří nová dvojice pitomců v šedivé volze a neřekne si o občanský průkaz. Ještě na jaře 1988, když se Olga a Václav Havlovi vydali z Hrádečku na pohřeb Pavla Wonky, sebrala je policie hned v Trutnově na autobusovéím nádraží. Jak při tom Olze Havlové bylo? Co cítila? Nikdy o tom nemluvila a spoustu lidí tím přesvědčila o tom, jak je "silná a hrdá". I ten nejsilnější člověk však má právo na chvíle slabosti, zvlášť trvá-li napětí, ve kterém žije, mnoho let. Jako by Olga Havlová byla v těchto letech jenom solidárním stínem Václava Havla, jakoby se sama stáhla do soukromí a o veřejné dění se nezajímala. Cítila strach? Hnus? Beznaděj? Nebo byla především znechucena tím, jak národ po roce 1968 rezignoval a nasypal si popel na vlastní hlavu? ...
