Edith HoláKnížky z oblasti pěstounské nebo adoptivní péče píší většinou rodiče. Tuhle knížku napsalo „dítě.“ Česká novinářka /pod pseudonymem Edith Holá/, která vyrůstala v adoptivní , ne příliš fungující rodině. Vždy toužila poznat svojí biologickou matku a ve svých 37 letech se jí to podařilo.
Ukázky:
...Odpoledne
se mi znovu vybavuje básnička, kterou mi máma napsala do památníčku. Ať mi ve
světě bude dobře nebo špatně, vždy se prý můžu vrátit domů. Cesta domů. Jaká
ironie. Jedna matka neodpovídá a druhá píše esemesku: Nejezdi. Jednou má předvánoční shon a podruhé je příliš velké
vedro. Hledám ten památníček, ale
básnička v něm není. Kde je? Kam ji napsala? Jasně vidím i její písmo a slyším
slova, která k tomu říkala. Panebože už jako malé holce mi zněla jako ironie.
„Zamyslete se, co pro vás znamená cesta domů“ řekla mi při jedné neverbální technice
terapeutka. A já to nevěděla. Znala jsem
jenom tu, kterou jsem znala celé dětství, a bylo mi na ní velmi úzko...
...Nevlastní
mámě probíhá soud. Je obviněna z týrání, podruhé za svá pěstounsko-adoptivní
léta. Tentokrát ji před rokem a půl obvinila patnáctiletá adoptovaná dcera. Ona
krásná Bětuška s přátelským úsměvem. Provalilo se to ve škole, takže ji z
domova odvezla sociálka rovnou do Klokánku...
...„Mami,
já jsem s ní včera mluvila…“ „S tou polkou, jo?“ Odfrkne žena, kterou od mala oslovuji mami. „Ano.“
„Ona tady žije“? Cítím její strach. „Jak
dlouho se scházíte?“ Jsem překvapená z toho útočného a pohdravého tónu. „Včera
to bylo poprvé“, říkám s jakýmsi divným důrazem. „No, a co ti řekla?“ Odpoví
opovržlivý hlas. „Řekla, že mi jméno dala v porodnici a pak zodpovědně došla i
na matriku.“ „Tak lže!“ Sykla adpoptivní máma. „Mami, to bylo autentické. Plné
emocí, plné pocitu a hanby. Nemohla lhát. Já i odbornice z jedné nadace, která
má zkušenost z X takových setkání, jí to věříme.“ „A řekla ti kdo je ten tvůj
povedenej otec? Já ti to říkat nebudu, ať ti to řekne ona!“ Musela jsem si z té
nenávisti sednout. „Ty ho znáš, že o něm mluvíš takovým hrozným tónem?“...
