Dnes je to
přesně čtvrt století. 18. červen je odroku 1988 pokaždé krásný, sváteční, výjmečný.
Touhle dobou jsem se před 25ti lety cpala po obědě třešněmi a
čekala, kdy už to přijde. O pár hodin později jsem odjížděla do porodnice. Bylo
velké teplo. Děda s Ondrou seděli na
schodech a mávali a mávali...
V porodnici mi řekli, že ten den se narodili samí
kluci. Bude to určitě holčička, kluků už
máme dneska dost…říkala mi sestřička. No
já bych si jí strašně přála, ale nějak mi připadá, že to bude zase kluk.
Míša se narodila za necelé dvě hodinky. V klidu, téměř bez bolestí a já jsem
nemohla uvěřit. V životě jsou chvíle, kdy má člověk blízko k tomu, že se ze
samého štěstí pomine. Až má strach, že bude sice šťastný, ale blázen…Tak to
byla přesně tahle chvíle. Jednak jsem
byla plná euforie z toho, že porod proběhl tak hladce. A také proto, že Míša
byla opravdu holka. Odpočívala jsem na chodbě a pořád jsem nahlas říkala: To snad není možný, to nemůže být pravda. Já
už to mám za sebou. A je to holka. Já se snad zbláznim. To budou mít všichni
radost. To se mi snad zdá. Sestřička mě občas pohladila a ubezpečila, že
nezdá. Že je to pravda. Že se mi narodila krásná holčička. A ta krásná holčička je pořád stejná jako v den, kdy přišla
na svět. Klidná, starostlivá, zodpovědná, cílevědomá. Nikdy mě ničím
nezarmoutila. Je pro mě tou nejlepší dcerou, jakou jsem si mohla přát a dodnes
mám někdy pocit, že se mi jen zdá...
