V těchto dnech, tak jako vždy, když se někde objeví
povodně, vzpomínám na srpen 2002. Tři dny před vypuknutím povodní v Praze jsem
vezla Ondru do nemocnice v Motole s vyčerpávajícím kašlem. Měl vodu na plicích
a okamžitě ho umístili na ARO. Po dvou dnech přešel na normální pokoj a
vzhledem ke zhoršující se situaci v Praze a jeho zdravotnímu stavu mi paní
doktorka povolila zůstat s ním přes noc na pokoji. Zůstala jsem tam pak dalších
14 dní a z rozkládacího křesílka jsem v televizi sledovala, co se venku děje.
Myslela jsem na všechny, kterých se povodně bezprostředně dotýkaly a vážnost
situace jsem si vůbec nedokázala uvědomit. Pro mě bylo nejdůležitější, aby se
Ondra uzdravil. Jak ráda bych jeho zdraví vyměnila za utopený dům. Dnes už
úplně jinak vnímám bezmoc lidí, kteří
zas a znovu opravují své domy, poničené vodou. Vnímám a soucítím, ale
představit si to nedokážu. Myslím, že ani není důležité “umět si to
představit”, důležité je “umět pomoci”.
Nejen ve chvílích přírodních katastrof...
