Výzdoba:
Začala s první adventní nedělí.
Už několik let v tento den jezdíme k ségře do Spikal. Na internetu se
dají dohledat informace o tom, jak tato víska vznikla i jak vznikl její
název. Ale podle mě název vznikl úplně
jinak: Kdysi dávno se tam někdo schoval při hře na schovávanou . A protože tam
nemají hospodu, tak ho nikdo nehledal. A
tak tam pikal a pikal, až se spikal.:)
Andruš nám vždycky něco dobrého uvaří a upeče… Letos
jsem zaznamenala nepřímou úměrnost, že
čím více lidí se tam sejde, tím méně
adventních věnců a výzdoby stihneme udělat.
V reálu to tam vypadá tak, že Andruš prostře velká prostěradla na zem,
tam se naskládají větve, ozdoby, natáhnou se kabely k tavicím pistolím. V tom
se batolí nebo pobíhají děti. Do toho pokřikují dospělí: Pozor kabel, pozor pálí to, pozor, píchá to…K tomu Kája Gott
zpívá o Tiché noci. Na záda vám občas skočí kocour a z úleku vám ksichtík spadne na tavicí pistol.
A hned na to do jehličí.
Doma jsme výzdobu ještě dolaďovali v dalších dnech.
Jako každý rok jsem hledala krabice s výzdobou. Pak jsem hledala, co v které
krabici mám. Pak jsem našla to, co jsem hledala a nenašla vloni /a letos tedy
již koupila/. Takže poučení číslo jedna:
Na krabice napsat, co ve které je a do kalendáře napsat, kde krabice jsou. Do
mobilu napsat, kde je kalendář.
Něco jsme i
vyrobili –adventní kalendář pro Tomáška a s Tomáškem kartonovou výzdobu na
dveře. Ta byla vyhlášena kýčem adventu a
Tomášek se na ní nemohl vynadívat. V Lidlu jsem zakoupila krásné
stříbrno - bílé samolepky na okna. Po nalepení ale strašně smrděly nějakou
chemií, musela jsem tři dny a noci intenzivně větrat. Po třech dnech a
nocích se mě Jarda zeptal, proč jsem je
nenalepila z venku. No proč asi? VŽDYCKY je přece lepím zevnitř. Ani mě nenapadlo je nalepit zvenku. Ale
příští rok to udělám – poučení číslo
dvě. Ale to ta okna musí být zvenku umytá… A tak se mohu
trošku rozepsat o úklidu:
Úklid: Tady vlastně ani není co psát… Tím že špatně
vidím na dálku a nenosím brýle, mám stále uklizeno. Čeho jsem si všimla, že by
sneslo trochu pozornosti, byla právě ta
okna. Ale moje všimnutí proběhlo ve
chvíli, když jsem na ně lepila ty smraďochy, a to už bylo na mytí pozdě. V tu
chvíli jsem nutně potřebovala lepit a né mýt. Každopádně příští rok okna
umyji - poučení číslo tři – aby tam
zvenku držely ty samolepky.
Curkoví a jiné dobroty: Několik známých mě dopředu
obdarovalo perníčky. Při té příležitosti jsem zjistila, že je to něco, co
Tomáškovi moc chutná / normálně mu nic nechutná a všechno je z principu
hnusný/. Snědl okamžitě všechny, které objevil.
A vůbec mu nevadilo, že jsou třeba v pytlíku a s mašlí. Snědl i ty, které našel
v krabicích, coby letitou výzdobu.
Poučení číslo čtyři – příští rok upeču perníčky. Klasické cukroví pečeme s Míšou nejdříve dva týdny
před vánoci, protože jinak bych to všechno snědla… Letos jsme stejně jako vloni
pekly vanilkové rohlíčky a linecké v bio
verzi: Těsta jsme uplácali ze špaldové hladké a celozrnné mouky, do rohlíčků
Míša přidala i trochu pohankové mouky. Použili jsme biomáslo a
třtinový cukr. Linecké jsme ještě
různě poslepovali a nazdobili.
Jelikož linecké zmizelo hned a
rohlíčky zbyly, příští rok uděláme více lineckého a méně rohlíčků. Nebo rohlíčků stejně a
dvakrát tolik lineckého – poučení číslo pět.
Den před Vánoci
děláme předpremiéru Ježíška. Přijede Míša s Honzou a máme první vánoční
večeři. Míša si přála něco jiného než bramborový salát, který pak bude v
následujících dnech konzumovat u všech návštěva a tak jsem připravila čočkové
ragů a lososa. Námět jsem našla v dárku z Lidlu. Za nákup nad 900,- Kč dávali CD
s Luckou Bílou plus knížku s recepty.
Vlastním jich několik, mohu darovat…Večeře se povedla, tak toto
premiérové jídlo udělám občas i v
průběhu roku.
Dárky: Drobnosti jsem kupovala už od podzimu, větší
věci přes internet, nákupním centrům a
stresu jsem se úspěšně vyhnula. Tomíkovi jsme kromě jiného jako hlavní dárek
koupili větší lego s drakem, které si přál. Hned o Štědrém večeru jsme ho
postavili a další den jsme ho různě
překračovali, přemisťovali a hledali to, co z něj upadlo. Do toho jsme stavěli dvě další lega,
která dostal se spoustou dárků od dalších Ježíšků… Když už začínal být
v kostičkách a dalších věcech chaos /ti,
kteří někdy pětkrát za sebou šlápli bosou nohou na kostičku z lega chápou/,
vymyslela jsem malý plán. Odpoledne 26. prosince jel Jarda s Tomáškem na hokej. Vzala jsem tedy
jeho „vysněné“ lego s drakem, uložila
jsem ho do krabice a krabici schovala. Připravila jsem si historku o tom, jak
tu Ježíšek byl a jak ho mrzelo, že je všechno tak poházené a lego si odnesl. Představovala jsem si, že Tomík uroní slzu,
bude se kát a bude mu to moc líto. Tak mu
navrhnu napsat společně Ježíškovi
dopis. Budeme se v něm omlouvat za nepořádek a poprosíme ho, aby Tomáškovi lego vrátil. A ten se pak bude o něj pečlivě
starat po celý rok, vděčný Ježíškovi, že mu dal ještě jednu šanci. A jak to dopadlo? Milý Tomík přijel z hokeje
a NIC. Dodnes čekám, že se na to lego zeptá.
Jestli ne, tak to lego i s mojí historkou najde pod stromečkem příští
rok. A poučení číslo šest - všechny příbuzné
poprosím o jen o jeden malý,
nenáročný dárek…Šetřme naši zeměkouli a nejen tu.
Návštěvy :
jako obvykle – hned po Vánocích jsme jeli k našim do Katusic. Vždycky se
tam všichni scházíme a je to spíš takový dámský dýchánek. Chlapi většinou
pospávají , tráví čas na předem určeném místě a poslouchají holčičí řeči. Letos jsem zaznamenala jednu
změnu. Téměř pokaždé za mnou přijdou – pěkně
jedna po druhé – obě ségry a šeptem se mě ptají /aby to nikdo neslyšel/: Hele, že je Andruš /Lucka/ tlustší než
já, viď? …No já nevim, myslim, že jste
tlustý tak stejně, tak nějak akorát… odpovídám diplomaticky...Hm tak to ti pěkně děkuju…. Tak tato konverzace mi
letos chyběla. Asi se holky smířily s tím, že
lepší už to nebude.
V Přerově
jsme návštěvu spojili s prohlídkou
skanzenu. A u Alči v Čelákovicích? Když jsem vystoupila z auta, potkala jsem
svou spolužačku a kamarádku Danu. Ta mi oznámila, že bude babičkou. To je hrůza, coo? Dodala…No situace je to krásná, akorát to slovo babička mi tam
nějak nepasuje. Ale co bychom chtěli. Když bylo mojí mamce,
kolik je mně dnes, chodil Ondra už do druhé třídy….
Vyvrcholením
byla návštěva u dědy . Lída vždy připraví skořápky a svíčky, abychom si je pak
společně pustili ve vaně. A zhodnotili,
kam svíčky - tedy my – v tom dalším roce
poplujeme. A hlavně – jestli budeme držet pohromadě. Drželi jsme tak pohromadě, že se plamínky z
jednotlivých skořápek daly dohromady a vytvořily jeden veliký plamen. A z
velikého plamenu jeden malý domácí oheň,
který zničil vanu. Výkladů může být více – např. – že čím více se budeme snažit
být pohromadě, tím spíše něco bouchne! A závěr návštěvy patřil Honzíkovi.
Honza je slušný, vysokoškolsky
vzdělaný mladý muž. Za čtyři roky, co
chodí s Míšou, jsem ho neslyšela říci sprosté slovo. No až tentokrát u dědy. Po pár panácích nám
sdělil, že když v noci prdí, tak mu Míša lepí stromečky z
auta na prdel. A jestli by mi mohl konečně už tykat. No co na to řikáš
Martíííí? /před hodinou jsem byla ještě paní Hráská/ . No Martííí nebyla schopná slova, jen
čuměla. Zahájení tykání si představovala poněkud jinak.
Honzíkovi zřejmě po těch čtyřech letech a panácích
došla trpělivost a probudila se
v něm odvaha. Etiketa neetiketa. Nedělám z
toho vědu - na návštěvu přišla paní Hráská a odešla Martííí. Jen nevím, zda-li si to Honzík pamatuje. Poučení číslo sedm: K dědovi zásadně s hasicím přístrojem!
Dnes: Výzdoba uklizená, zbytek rohlíčků v mrazáku,
venku svítí sluníčko, okna stále jako prase. Tomík se ptá, kdy budou
Velikonoce. Hlavně, že se máme všichni
rádi!
