Vzpomínkový pochod Ondry Fáryho - 8. ročník: Nymburk

Nymburk je město, které  do mého života patří  už od dětství. Děda tam jezdil 30 let vlakem z Čelákovic do práce a občas mě brával sebou. Vodil mě k zubaři na rovnátka. Ale na výlety ne. Takže jsem pár let měla celkem obstojný úsměv, ale na krásné polabské místo pod hradbami Nymburka jsem se nikdy nezubila.
Proto jsem byla moc ráda, když mi Líba řekla, že letošní pochod bude právě zde.
Kolem desáté hodiny se nás sešlo  více než 70 dospělých, dětí i psů před nymburským nádražím. Líba s rodinou nás jako vždy všechny vřele přivítala a potěšila slovem i zdravotním přípitkem.
Z Dlouhé cesty se tentokrát přidali i Coufalíkovi /Luhačovice/, Habartovi/Písek/  a moje mamka. Přijela i Bibi až z Mostu a moje sestra Andruš. Ta vzala sebou svou skorošvagrovou Drážu, kterou jsem viděla poprvé. Po pochodu jsem se Andruš ptala, kolik je té holčině  roků. "Holčině Dráže je padesáttři", řekla mi ségra. Příště budu chtít, ať mi ukáže občanku. Prostě to není možné, že tak někdo vypadá, když necvičí, neběhá, nemaluje se a cpe se krkovičkou! To není spravedlivý!
Krásná procházka byla dlouhá cca 7,5 kilometru. Cestou jsme mohli obdivovat a fotit:
Žlutý dům na rohu Palackého a Komenského ulice - reliéf Příjezd Elišky Přemyslovny, novorenesanční budovu gymnázia z r. 1907, evangelický kostel /novorenesance/ a kostel Československé církve husitské /funkcionalismus/, velký vodní a malý vodní příkop /Velké a Malé Valy/, Městskou vodárnu z r. 1904 /secese/, zbytky městských hradeb, Středisko vrcholového sportu a hlavně zlatý hřeb výletu:
Nymburský pivovar:
V pivovaru jsme měli naplánovanou prohlídku. Náš pan průvodce nám ukázal, jak takové pivo vzniká. Zavedl nás do všech provozů a moc zajímavě o všem vyprávěl. Na začátku mě a pár ostatních neznalců vyvedl z omylu, že zde byly natáčeny Postřižiny. Když se prý pan režisér Menzel přijel podívat do pivovaru, kde se odehrává Hrabalova povídka, zjistil, že se mu pivovar nevejde do záběru. Takže film byl natáčen v Dalešicích na Moravě. Doufám, že mi jeden z účastníků, kterému jsem tvrdila, že na tomhle komíně seděl Hanzlík, odpustí. A to jsem navíc chytrolínka neukazovala na komín pivovaru,ale na komín nějaké výrobní firmy, která sídlí naproti.
Kromě klasického výkladu mě zaujaly jako vždy ekonomické maličkosti, jako že nejdražší na celém pivovaru jsou trubky chladícího zařízení a že za metr studny, odkud berou vodu a která je na soukromém pozemku, zaplatili majitelce pozemku přes milión korun. Šťastná to žena. V závěru prohlídky jsme byli odměněni postřižinským pivečkem.
Při cestě zpátky jsme míjeli: Hálkovo divadlo, Muzeum B. Hrabala, Náměstí Přemyslovců a
Chrám sv. Jiljí: 
Krásný gotický chrám je přesně naproti budovy okresního soudu, kde děda pracoval. Přísahala bych, že jsem tam ten kostel nikdy neviděla. A přitom tam stojí už od třináctého století. Pamatuji si paneláky, nádraží, obchod obuvi na náměstí, k svačině rohlík a pribináček a pana zubaře Vondráčka /dlouho jsem si myslela, že to je manžel Helenky/. Ale tenhle nádherný kostel opravdu ne. Kdoví, jestli tam nebyla dříve nějaká zeď nebo jestli nebyl přikrytý nějakým komunistickým igelitem.
V restauraci Katovna, kde prý dříve bydlel opravdový kat, jsme si pochutnali na výborném obědě. Od Líby ještě každý dostal dvě lahvová pivka s Ondrovou nálepkou. Pohoda celého dne tak ještě mohla pokračovat i večer doma. Já si s pivkem u počítače otevřela jedno moc milé povídání:
http://postriziny.cz/cz/b-hrabal/

Fotografie z pochodu jsou  zde:
http://dcesta.rajce.idnes.cz/8.rocnik_Ondrova_pochodu_22.3.2014_-_Nymburk/  . Fotila převážně Ivetka Coufalíková, občas i něco já..

Děkuji moc Líbě a celé její rodině za krásný den.
A všem mým spolupochodníkům za milou společnost.
A  našim milovaným dětem za to, že nám poslali krásné počasí...
DĚKUJI!

Recyklace trochu jinak

Občas mám období, kdy vše schovávám. Někdy se to přece může hodit, určitě to nějak využiju,  vytvořím z toho něco nového a úchvatného. Tato moje chvályhodná myšlenka většinou končí v den, kdy mě popadne úklidová mánie a recyklační boxík jde i s myšlenkou do popelnice.

Až minulý týden. Ne, že bych vytvořila nějakou bytovou parádu, ale dostala jsem NÁPAD. Při úklidu špajzu jsem držela v ruce balík loňských Gurmetů. Vloni jsem je odebírala, nadšeně jsem je po vyndání z poštovní schránky pročetla, občas podle nich něco uvařila a pak je na konci roku uložila do špajzu. Téměř jsem na ně zapomněla. Zkusila jsem tedy popřemýšlet. Vyhodit je nechci. Nová čísla také odebírat nehodlám. Letos můj skromný grant "Spokojený domov" vyhrála Praktická žena. Nehledě na to, že odebírat nové recepty, když se mi ve špajzu válí 5 kilo zapomenutých, je hřích. A já nechci hřešit,, já chci recyklovat. Šetřit naši planetu! Ale jak recyklovat slávu loňských časopisů? Co udělat proto, abych si v nich opět se zaujetím každý měsíc znovu systematicky listovala a žasla nad bramboráky z cukety? A budete se divit, NÁPAD přišel:

Potřebuji časopis jakoby "nový." A nový je ten, který mi někdo vloží do poštovní schránky ...

Vyndala jsem tedy stoh časopisů ze špajzu, srovnala je podle čísel a měsíců, vložila do obálek, nalepila jméno a adresu. Pak jsem poprosila Jardu, aby mi vždy prvního v měsíci strčil do schránky obálku označenou právě začínajícím měsícem. /Já to dělat nechci, nejsem přece blázen./ Ten sice nejdříve protestoval, prý že za chvíli na něm budu chtít, aby si vždycky z práce odskočil, nechal auto za rohem, přijel na kole, zazvonil a řekl: Milá paní, vezu Vám psaní.... Ale nakonec souhlasil.

Dnes jsem tedy dostala březnové číslo...Listuju a listuju, žasnu nad bramborákem z cukety a moc se těším na duben. To totiž vyjde dvojčíslo /mám i rok 2012/... Snad to pan listonoš do té schránky nacpe, aby nemusel zazvonit...