Projekt 365 - Den 20

Cibulový  quiche

Slané koláče mě naučila Míša. Umí výborný s lososem, s pórkem nebo se špenátem. Recept na cibulový jsem objevila v posledním Gurmetu a trošku jsem si ho upravila podle toho, co bylo nebo spíš nebylo ve spíži.

Těsto: 300g hladké mouky /já jsem dala špaldovou/, 100ml vody, 125g změklého másla, trochu soli.
Vše zpracujeme v hladké těsto a necháme v lednici cca 1 hodinu odležet.

Mezitím si připravíme náplň:
6 cibulí oloupeme a nakrájíme na kolečka. 150g slaniny /měla jsem anglickou/ nakrájíme na malé kostičky. Vše do lehce  zlatova osmahneme na olivovém oleji.Pokud vám připadá, že je směs hodně mastná, můžete ji dát na cedník a nechat odkapat olej.
Do tohoto základu vmícháte 150g nastrouhaného eidamu, půlku nadrobno posekaného pórku a trošku rozmarýnu. Nakonec jsem ještě přidáte zakysanou smetanu a 2 žloutky.

Těsto rozprostřete do koláčové formy, okraje zvednete, dno propícháte vidličkou. Naplníte směsí a v troubě zapečete cca 35 minut. Výsledek ještě lépe chutná než vypadá. A ta vůně! Škoda, že nejde poslat po internetu.

Na závěr akorát varuji před kombinací, kterou jsem včera nedomyslela: K obědu čočka a k večeři cibulový koláč. V tomto případě – štěstí, že internet ty vůně nebere.

Projekt 365 - Den 19

S cizími muži ve vlastním pokoji. A po jejich milé návštěvě hlava jako balón. Natáčení bez přípravy jsem zažila několikrát a po akci mě vždy zachvátí panika:

Proboha co jsem to řekla?
Ježiš, proč jsem neřekla o tom, o té....
Panebože, já jsem mu /panu režisérovi/ nedala pantofle.
To mi nemohli říct, že mám vlasy nahóru?
Teď bych si dala panáka. /v lednici je jen řepkový olej/
Věřím, že jste rozumní a nějak to upravíte tak, aby to mělo hlavu a patu - zoufalá prosba ve dveřích, když odcházejí.

Tak už na to nebudu myslet, ono to nějak dopadne...

Projekt 365 - Den 18

Každý den jedno foto...

Prohlídka muzea v Jičíně. Útulná, babičkovská kuchyňka minulého století.

A tak působí celé muzeum: http://www.jicin.org/dr-cs/1203-regionalni-muzeum-a-galerie-jicin-muzeum-hry.html

Atmosféru nemusíte vnímat jen očima, ale můžete zapojit všechny smysly. K tomu vám posluží  hůlka Albrechta z Valdštejna, kterou si sami vyrobíte. Uslyšíte  výbuch Jičína nebo ucítíte vůni maštale.

S muzeem je spojena galerie, ve které až do neděle, 3.3. 2013 probíhá výstava Neztratit víru v člověka aneb Protektorát očima dětí.  Výstava představuje osudy šesti židovských dětí od roku 1938 do roku 1945, vlastně až do současnosti.

V rámci této výstavy proběhla  26.2. beseda na téma  Když zemře dítě… Kulturoložka  a hebraistka paní Terezie Dubinová např. přiblížila, jaké to bylo, když rodiče přežili holocaust a jejich děti se už nevrátily. Jak to ovlivnilo jejich život po válce? Ženy, pokud mohly, většinou  co nejdříve znovu otěhotněly. Dávaly svým dětem stejná jména jako měly děti, které  ztratily v koncentračních táborech. V rodinách se muselo dojídat a maminky byly velmi úzkostlivé a plné obav o své děti.

To je společné i dnes.  Na besedě se mnou byly maminky z Dlouhé cesty  - Dáša Rýdlová a Jana Priečinská.  Účastníky besedy zajímalo, jak se zachovat při prvním kontaktu s pozůstalými rodiči, jak nezranit a pomoci. A také o to, co pomáhá anebo jak se změní soužití v rodině. Při cestě zpět  ještě všechno doznívalo. O tom, co jsme všechno probraly, by se dala napsat povídka. A o tom co jsme při jízdě tam a zpět snědly? Teda jen já a Dáša? Román!

Velké díky Dáše za nápad účastnit se besedy, Ajce Kyselo za pozvání a paní Terezii Dubinové /www.oheladom.cz/ za úžasné povídání.  A Janičce  za rychlou a bezpečnou jízdu a shovívavost. Ještě že byla v autě tma a nebylo vidět ty drobky.

 

Projekt 365 - Den 17

Vzpomínka na moje loňské motýlkové období. Dřevěná srdce jsem koupila na internetu, motýlci jsou z ubrousků a zespodu jsem nalepila oboustrannou pásku. Všechny jsem rozdala, tyto dvě mi zbyly a zdobí dveře od záchoda.

Projekt 365 - Den 16

Sníh bílý padá čím dál víc, já nastavuji sněhu líc...

Projekt 365 - Den 15

A tentýž kostel ve dne...

Projekt 365 - Den 14

Každý den jedno foto...

Kostel sv Bartoloměje v Rakovníku

Projekt 365 - Den 13

Němé tváře. Kolik nečekaných situací, někdy i trápení, ale hlavně radosti a lásky nám přinášejí do života. A nejen psi, ale i kočky, andulky a další  zvířecí kamarádi.

Moje sestra bydlí na venkově a má několik koček. Vlastně  je to tam trošku takový zvěřinec, nikdy nevíte, co se kolem vás proplazí, prolétne nebo vysmrká.

Jednou si kocour Čert poranil packu a musel na veterinu. Bylo to tak vážné, že si ho nechali několik dní v nemocnici.  Sestra Andruš se švagrem Martinem seděli první večer nešťastní u stolu, oba nervózní, copak asi ten jejich Čertík dělá. Andruš řekla Martinovi, ať tam zavolá a zeptá se. Rozhovor probíhal asi takto:

Dobrý den, chtěl bych se zeptat, jak se má náš kocourek.

Jméno?

Čert. Čert Vidner.

No já myslela vaše jméno.

Aha, promiňte, tak Vidner Martin.

Má se dobře, spí.

Děkuji, tak ho moc pozdravujte. Nashledanou.

O půl hodiny později Andruš k Martinovi: Prosím tě,  já přemýšlím, my jsme mu objednali polopenzi, asi jsme mu měli objednat tu plnou penzi, co myslíš? Zavolej tam ještě…

Dobrý večer, nezlobte se, tady opět tatínek Čerta…

Nutno podotknout, že ten večer volali ještě jednou, aby se ujistili, v kolik hodin mohou přijít další den na návštěvu…

Nevím, jak by péče o člena rodiny probíhala, když by v nemocnici ležel místo Čerta třeba Martin. Pevně doufám, že by tam Andruš občas brnkla…

Projekt 365 - Den 12

Každý den jedno foto...

Milá Zimo, jsi moc hezká, na horách i v Kolodějích. Hlavně když svítí sluníčko jako dnes...
Ale už bychom rádi teplo...jen tak vyběhnout v tričku na zahradu,  a netahat sebou všude kapesník...

Projekt 365 - Den 11

Každý den jedno foto...

Nikde neumí ženy vzdychat tak, jako u nás na poště. Stačí jim podat více než tři dopisy nebo nedej bože špatně vyplněnou složenku...

Projekt 365 - Den 10

Jejejej, tak je to o 4 kila více než vloni touhle dobou…

Toto asi není NENÁPADNÉ přibírání na váze žen po čtyřícítce…

Něco s tím udělám, vím co, ale zatím nevím jak… Zkusím začít s výrobou podpůrných materiálů!

Věra Čáslavská Život na Olympu/ P.Kosatík

Nedávno jsem „strávila“ jeden den s Věrou Čáslavskou. Přečetla jsem o ní knížku a s radostí zjistila, že ten samý den dávají v televizi film Věra 68, který natočila Olga Sommerová.  Knížka i film mě nadchly a myslím, že to byla ta správná kombinace - knížka a v těsném závěsu film. Slíbila jsem si, že až pomine vánoční čas, napíšu jí, ale dosud jsem to neudělala..

To, co mě na ní zajímá  je přesně to, co říká ve filmu  - že všichni prožívají život v nějakých vlnách, kdy jednou je lépe a jednou hůře. Ale vzdálenost mezi jejími lépe a hůře je neskutečná. Lépe znamená vrchol štěstí, uspokojení, miláček národa a hůře – to je žena, odsouzena strávit život v zapomnění, jako maskovaná uklízečka, mnohdy bez finančních prostředků a  bez možnosti jakékoliv obhajoby. A když to vypadá, že se dočkala spravedlnosti a  v klidu bude moci strávit zbytek života, přichází rodinná tragédie.

Ve filmu je úžasná závěrečná scénka, jak Věra tančí s utěrkou v kuchyni a pak vyběhne na dvůr a udělá provaz. To mě dojalo. A taky mi nejde do hlavy, jak může ten provaz po tolika letech udělat. Divím se, že toho hned nezneužili výrobci kloubních preparátů a Věru nevídáme v provaze s krabičkou kapslí v ruce. Ale myslím, že  by je po takové nabídce hnala během do pryč…

Z knížky:

…Na její mexická vítězství zareagovali v novinách mnozí, mezi nimi i tehdejší pražský světící arcibuskup František Tomášek. V novinách o ní řekl: Dělá vše se skutečnou láskou a nadšením…

…Zdědila geny po matce, ta taky nikd y nechodila ke kováříčkovi, ale rovnou ke kováři. A tak si vzpomněla na prezidenta Svobodu. Na podzim 1968 k ní dvakrát veřejně zahovořil tak pěkně, skoro otcovsky. Sotva ví, jak zle se jí vede, a když se to dozví, neodmítne pomoc. Požádala o přijetí na Hradě, dostala  pozvánku, a když se dostavila, dozvěděla se, že prezident ji nepřijme. Prostřednictvím vedoucího své kanceláře Jána Pudláka jí nechal vzkázat jen jedinou větu: Chybovat je lidské, ale setrvávat ve lži ďábelské. …

…Co jí zůstalo z minulých dob, byla citová závislost na obou nyní už dospělých dětech. Když se jí v červnu 2010 v novinách zeptali, jestli by ve svém životě něco udělala jinak, odpověděla: Za manžela bych si opět vzala Josefa Odložila, abych s ním měla dvě hezké děti a pak bych se pokusila o světový rekord v běhu do pryč…

Projekt 365 - Den 9

Bonbónek dnešního dne:

Tome, jestli na mě ještě jednou vyplázneš ten jazyk, tak nikam k babičce nepojedeš!

Promiň, já jsem se jen koukal, jestli ho mám čistej…

Projekt 365 - Den 8

Víkendový vanilkový cheesecake. Rychle, stručně, zdravě. Gurmetům se omlouvám za absenci sýru Philadelphia, ale v Penny ani v Lidlu ho nevedou a já jsem to potřebovala ukuchtit hned TEĎ!

Ale zato jsem pro vás spočítala i jeho energetickou hodnotu.

200g máslových sušenek: 1925 kJ
250g lučiny: 3200 kJ
250g tučného tvarohu: 1320 kJ
250g zakys. smetany:1670 kJ
150 g cukru: 2550 kJ
2 vanilkové cukry: 680 kJ
3 vejce: 1100 kJ

Sušenky rozdrtíme, smícháme s troškou vody a tou hmotou vyplácáme dno dortové formy /na pečící papír/. Dáme zapéct na 10-15 minut na 180 stupňů. Lučinu,tvaroh a smetanu smícháme s cukrem a postupně přidáváme vejce a vše rozmícháme do hladké, řídké hmoty. Hmotu nalijeme na vychladlý korpus, pečeme ještě 10 minut na 180 st. a pak 50 minut na 160 stupňů. Míša mi poradila, abych to trouby dávala hrnek s vodou. 

Když sečtu KJ všech ingrediencí, je to celkem 12.445 KJ. Tak si dortík rozdělte na 10 dílků a jeden si může dát bez obav k snídani i ten, kdo se nachází v hubnoucím režimu. Sladký víkend!

Projekt 365 - Den 7

Každý podvečer u nás probíhá tato scénka: Slyšíme klíč ve dveřích. Ty se otevřou,  vchází taťka. Míří k oknu a se slovy tady je vedro k padnutí  otevírá ventilačku.  Mezitím musí projít místem na fotce. Třikrát šlápne na kostičku, tu odkopne dinosaura, tu Bořka stavitele. Podívá se na nás a pronese: Jednou to tady všechno vezmu a  naházím to do popelnice! A teprve pak nám dá pusu.

Pro mě je nejkrásnější byt ten, kde jsou rozházené hračky, na stěnách čmáranice pastelkou a z koše se špinavým prádlem kouká tričko od jogurtu…

Nemá to se mnou ten můj chlap jednoduché. Zrovna on, co miluje pořádek, dezinfekční prostředky /Savo má teď prý nějakou novinku / a vidí na poličky, kam já ani nedosáhnu…Navíc mám dvě dioptrie – takže jak říká moje kamarádka Bibi: Když chci uklidit, stačí si sundat brýle…

Projekt 365 - Den 6

Každý den jedno foto...

Dnes vyšel v Instinktu článek o maminkách z Dlouhé cesty...

Projekt 365 - Den 5

Proč tam máš to „Z“? Slyším každou chvíli…Jezdíš 20 let a máš na autě „Z“??

Tuhle nálepku jsem vyfasovala při jedné jízdě do Prahy. Na veletrh hraček do Letňan. Jeli jsme s Jardou, který byl  po operaci lokte.. Už měsíc nemohl řídit. Takže jsem tušila, že cesta to nebude jednoduchá. Byla jsem duševně připravena  na jednu z těch lekcí „Neřídím, ale vím, jak se to má dělat…“ a rozhodla jsem se držet dobrou náladu za každou cenu. První dva kilometry byl klid a pak nenápadný začátek: Máš papíry? Ježiš já je nechala doma. Zažertovala jsem. Asi jsem nějaká zamilovaná, či co, ha ha ha… Jarda protočil oči, vzdechl  a odvrátil hlavu  k okénku: Ty jsi vtipná. S hlavou stále otočenou k okénku naše debata pokračuje:
On: Dej už tam pětku… Já: Pětku, joo? Aha, promiň, Já tam pětku dávám akorát na dálnici… On: No kdes to vidělaaaa? Já: V kině, ha ha ha. On: Předjeď ho, ten se vleče....Hele, ten autobus, to bylo o MILIMETR. Já na to nemám nervy – támhle je benzínka. Zastav!  Myslela jsem, že potřebuje z těch nervů na velkou. Ale přinesl mi samopleku. Já: To si děláš srandu? Já a začátečnice, zlato? To je degradace! Humor mi pomalu  mizel…On: To není začátečnice, zlato. To je ZAMILOVANÁ , ha ha ha…

PS: Sháním novou nálepku: Pozor, vezu manžela /partnera/! Pokud možno s výměnými obrázky /podle toho kam ho vezu/ - k lékaři, do ZOO,  na veletrh.

Projekt 365 - Den 4

To je krása, když začne chumelit a člověk se jen tak kouká za oknem a ví, že dnes nikam autem nemusí...

Lanterna aneb jak se tají dech

Na každém měsíci je něco pěkného. Srpen je pro mě měsícem moře, měsícem přípravy a cesty k němu. Celý rok se těšíme do Chorvatska: Mamí, můžu si nafouknout ten kruh? Nee, ten máme schovaný do Chorvatska. Tohle tílko mi nevyhazuj, to ještě v Chorvatsku užiju…

 

Několik let, stejné místo, stejná roční doba… Moře, které omývá břehy malého poloostrova Lanterna na Istrii je pro mě nejkrásnějším na světě. Povalovala jsem se na plážích na Mauriciu nebo na Maledivách, ale tohle místečko je NEJ. Asi proto, že ač je malé, je tam prostě  vše. A taky proto, že tam jezdím s lidmi, které mám ráda. Na jedné straně poloostrova je voda  tmavě modrá, průzračně čistá, na konci srpna krásně teplá. Šumí, voní a někdy hrůzostrašně vlnobije o kameny a skály. Druhá strana poloostrova je méně  divočejší. Je klidná a mírná s výhledem na Novi Grad.  Potkáváte cyklisty, bruslaře, mezi stromy lidi s knížkou, na lavičkách, na slunci i ve stínu. V restauracích výborně vaří, všichni jsou milí, rozumí vám a vy rozumíte jim.

Lanternu jsem před lety poznala díky mému předcvičování aerobiku a také díky Ivetě Zímové z CK Capro, která organizuje sportovní pobyty. Jsou tam výborné plochy na cvičení  – s výhledem přímo na moře a po ránu i večer v příjemném stínu.  Když se po večerním cvičení s plnou hlavou endorfinů díváte na západ slunce nad mořem, tají se vám dech.  To je nádhera, říkáte si a chcete si tu chvilku schovat do šuplíku…

Včera jsem jeden takový šuplíček uklízela. Vzala jsem do ruky staré plavky, zavřela oči a přivoněla k nim. Za pár měsíců…V malém apartmánu kousek od moře začneme vybalovat. Zjistíme, že kruh je píchlý, tílko má díru a plavky jsem nechala doma. Dech se začne tajit ještě  před západem slunce… No nevadí! Hlavně že zase Dobro došli…

Projekt 365 - Den 3

Zase nic...A to jsem měl dva knedlíky. Já se té stovky snad nedočkám...

Léčivé blbinky 1

Můj tatínek psal básničky a aforismy. Splnil si sen a vydal si s nimi malou knížečku Léčivé blbinky. V roce 1996 měl těžký úraz a od té doby už nepíše. Ale smysl pro humor má pořád.

Pár  Léčivých blbinek:

Tupci vedou nejčastěji ostré diskuze.

Kdo měří svou velikost podle svého stínu, nemá rád slunce nad hlavou.

Svou dobrou pověst nikdy nehledej tam, kde jsi ji ztratil.

Poctivost je velmi vzácná vlastnost, však s ní také šetřím.
 

Výhodná koupě

Koupím si jitro na úsměvy

A večer zase na lásky

A den si koupím, plný žití

Od nebe koupím hromobití

Od cesty zase procházky

Výšku si koupím na závratě

A od náručí volný pád

Od křídel ptáků touhy dálek

Od loutny koupím prstoklad

Koupím si všechna přání tajná

Snad se mi jednou vyplní

Housle si koupím od Einsteina

A růži zase od trní

Potom si koupím na bloudění

Maličký kousek Boubína

Kapka mi prodá zapomnění

Ta malá kapka od vína…

Projekt 365 - Den 2

Ten kousek zahrádky vypadá tak smutně v zimě. V létě to je úplně jiné. Dáme si na to kuřátko rozmarýn? Jo jo, doběhnu...a ráno mátový čaj a do polívky čerstvou majoránku...Koukám, že tymián drží stráž i přes zimu. A já si ho vlastně vůbec nevšímám. Rozmarýn si válí šunky  ve sklepě a ostatní v suchu a teple doma v kuchyni. A celý ten záhon je nějak zpustlý. Zimní údržba není mojí silnou stránkou. Nejen zahrádky...

Toblerone z Zürichu

My ženy o sobě víme, že nám občas chybí smysl pro prostorovou a místní orientaci. Mojí mamince nejenže chybí, to by snad ani tak nevadilo, ale on je  nahrazen nějakým dalším smyslem, kterým maminka dokáže okamžitě najít viníka nebo zdůvodnění  nehody, která byla absencí smyslu prvního způsobena. Proč jsi tomu řidiči nedala přednost? Já?? Vždyť JÁ jsem jela z kopce! /poté, co se vybourala na kole, protože nedala přednost automobilu zprava/. To jsi na té ceduli neviděla ten nápis SEMILY? Ale já jsem se do Semil VŽDYCKY chtěla  podívat! /poté když ji s baťohem a Lucinkou  vyšoupli v noci z vlaku  na semilském nádraží, zatímco ji ostatní čekali v hotelu  v Harrachově…

Poslední úlovek má z loňského poznávacího zájezdu do Švýcarska. Jeho účastníci si letos u stejné cestovky vybírají zájezd podle toho, zda-li tam nejede moje maminka. A jste si jisti, že tam opravdu paní V. s paní K. a W. nejedou? Ne, opravdu. Spolehněte se.

Na zpáteční  cestě to sice vypadalo, že  mamka konečně získá bod za dovolenou, kde ji nikdo nehledal. Ovšem, to by nesměla být zastávka v Zürichu. Autobus zastavil v 18,00 hod. na parkovišti u  jezera. Průvodce do mikrofonu vyhlásil, že všichni mají 2 hodiny času, odjezd bude ve 20,00 hod. Před půlnocí se musí projet hranice. Protože hustě pršelo a lidé byli po týdnu putování dost utahaní, většina se rozhodla, že zůstanou v autobuse. Moje maminka mezi nimi nebyla. Spolu  se svou sestrou Miládkou a kamarádkou Květou, dalšími sedmi lidmi a panem průvodcem se vydali na prohlídku města. Společně dojdou na velké nádraží, nasbírají si tam nějaké informační materiály a společně se vrátí. Mamku ovšem info materiály na nádraží nezajímaly, tak průvodci řekla, že jde do cukrovinek koupit DĚTEM čokoládu a ať jí tam pak vyzvednou. Čokoládu koupila a čekala. Když čekala asi 20 minut, štastná v davu zahlédla sestru Miládku a kamarádku Květu, které se též skupince ztratily a tak tam čekaly všechny tři. Mezitím pan průvodce nabral info materiály a vydal se s ostatními sedmi na zpáteční cestu k autobusu. Lidé  říkali, že tam ještě někdo čeká, ale on, že je málo času, ve 20.00 hod. se musí odjet a že již dámy jistě  šly napřed.  Dámy napřed nešly. Čekaly dalších 30 minut. Byla již hodina odjezdu, ale samy si na zpáteční cestu v hustém dešti a začínající tmě netroufly. A hlavně nevěřily, že by je pan průvodce nevyzvedl, když to slíbil. Bez nás přece nemohou odjet… Mezitím v autobuse začala panika – polovina lidí nadávala na dámy, polovina měla zazlé průvodci, že se pro ně nevrátil. Ten místo aby se pro ně vydal, jim zběsile volal na mobily, které byly i s pasy v batohách v autobuse. Mohly by přece zmoknout. Dámy se mezitím snažily domoci pomoci u nádražních policistů. Musíte nás odvézt na parkoviště. Ano, ale KAM? K vodě. Máte pasy? Nemáme, prší... Sprechen Sie deutch? Představ si, že policie na curyšském nádraží neumí ČESKY!!! mi později vyprávěla.

Po deváté hodině dámy usoudily, že jim nezbývá nic jiného, než se vydat na cestu k autobusu. Nejschopnější Květa si pamatovala jakési kostelní hodiny, podle kterých držely směr a Zürichu div se, po půl hodině /přesně ve 21,30 hod./spatřily autobus. Zalil je pocit štěstí. K autobusu začaly  zběsile utíkat, aby všem ukázaly, jak jim na včasném odjezdu záleží.  Úsměv jim samosebou rychle zmizel. Způsob uvítání popisovat nebudu. Ale prý se našlo i něklolik slušných lidí, kteří  rajčata neházeli a souhlasili, že na vině byl průvodce. Ten byl rudý vzteky a v momentě, kdy jim na prstech vypočítával, co všechno je čeká za peklo, pokud nestihnou projet včas hranice – maminka řekla MOMENT – musím si zavolat. Bez brýlí totiž koukla na mobil a viděla, že jí někdo volal. Volá jí akorát taťka v akutních případech - doma se jistě něco stalo…volá tedy hned zpět. Telefon zvoní u průvodce v kapse. Ten si ho vyndavá, slyší a zároveň od dámy naproti odezírá: Haló, táto, ty jsi mi volal? Děje se něco? Průvodce řekl: Tak tady jsem já skončil. Mamka si vzala prášek na spaní. Ani nepostřehla, že přejezd hranic stihli.

Autobus zastavil na parkovišti v Praze u nádraží. Dámy spolu s ostatními běžely na metro. Na eskalátoru Květa dole zakopla a upadla. Na ní se svalila Miládka a na ně  moje mamka. Všechny tři tedy zakončily výlet tak, že se ještě navíc společně poválely v pražském metru pod schody. Myslím, že si některá z nich i něco narazila a natrhla. Účastníci zájezdu je prý viděli a představ si: NIKDO nám nepomohl. Ani se nedivím.

Když mi to maminka po příjezdu vyprávěla, stěží jsem zadržovala smích. Tak tobě to je k smíchu, jo? To byla vina průvodce a vlastně i TVOJE!. A položila mi na stůl sladké Toblerone…

Projekt 365 - Den 1

Tak i mě popadla touha si příští rok 9.2.2014 prohlédnout zpětně celý rok - den po dni ve fotkách. Kromě kytek u nás dnes voněla svíčková, cheescake a další dobroty. Že bych nastartovala i projekt HUBNUforever?

Zpovědník vrahů

Když se mi do ruky dostane knížka, která mě baví, zajímá a dobře se čte, nedokážu dobrovolně přestat číst. Neexistuje pro mě přečíst 2-3 stránky před spaním. To je jako jíst jeden čtvereček čokolády denně. Čtu, dokud nejde o život – a to ještě někomu jinému než mně.

Mamí, mám hlad… Něco si vem, broučku, teď nemůžu…Kde mám ty černé ponožky? Nevím, asi jsem s nima vytřela… Jdu na pivo… Mě je to jedno, já mám trénink s Věrkou (Čáslavskou).  Prosim tě vnímáš mě? Moc nee, promiň, jsem teď v Egyptě, ve vězení, v chýši…Jsem prostě mimo.

Takhle mimo jsem byla nedávno s panem Slavomilem Hubálkem a jeho Zpovědníkem vrahů. Typ mi dala Libuška Fáryová, bývalá kolegyně pana Hubálka, která o něm říká, že je to jeden z nejlepších lidí, se kterými měla tu čest pracovat. Strávila jsem s ním celý den. Naštěstí to bylo ještě v době vánočních svátků – tak  sladkému nicnedělání a úniku bylo přáno…

…Občas jsem měl nějakou poznámku a nakonec mě jistý major, tlusťoch opuchlý z chlastu, vyvolal z řady před nastoupený prapor. Před sebou měl mikrofon. Prohlásil, že jsem možná v civilu psycholog, ale pro něj... Pro něj jsem obyčejný debil! Vypjal jsem se do pozoru a předpisově zahalekal: „Soudruhu majore, svobodník absolvent Hubálek, dovolte mi promluvit! Soudruhu majore, mezi vámi a mnou je ten rozdíl, že když vy řeknete, že jsem debil, tak je to urážka. Ale když já o někom napíšu, že je debil, tak je to diagnóza!“ Zbledl. Ztuhl a rozhostilo se ticho. Potom se naklonil k mikrofonu a začal pomalu hláskovat:....

 

...Šestnáctého října prohlásil otec ztracené dívenky, že případnému únosci zaplatí tři a půl miliónu korun, jen když mu dcerku vrátí zpátky. Neozval se nikdo. O peníze tu zjevně nešlo. Pár dní poté zadržela policie podezřelého. Vrátil se teprve v létě před několika měsíci z vězení, odseděl si trest za krádeže. Jeho DNA se kryla se stopami na Aniččině batůžku, což bylo podstatné vodítko. Poseděl si krátce v cele předběžného zadržení a potom ho vyšetřovali na svobodě. A přišel za mnou do Školské ulice, abych s ním pracoval na znaleckém posudku. Zazvonil v přízemí u zamřížované brány, v recepci stiskli bzučák a pustili ho dovnitř. Zaťukal slušně u mé kanceláře. Uviděl jsem ve dveřích statného, skvěle oblečeného chlapa, byl kdysi mistr republiky v řeckořímskem zápase, rysy měl jako star z Hollywoodu, s perfektním oblekem ladily drahé, dokonale vyleštěné boty a voněl pánským

dezodorantem. Kdybych nevěděl, že byl ještě nedávno v kriminále, řekl bych, že za mnou přišel nóbl manažer.Vyšetřoval jsem ho celé hodiny. Byl inteligentní, znatelně nad průměrem. Mluvil nenuceně. O tom, proč ho poslali sedět, vypovídal bez problemů. Ale když jsem se ho ptal na zmizelou dívenku, řekl velmi toporně: „O osobě pohřešované Anny Janatkove nemám žádnych poznatků.“

Bylo mi náhle skoro jasné, že to je on. Že je vrah! I když zatím nikdo neobjevil jeho oběť... Dělali jsme pak dokonce i to, co se běžně neprovádí– psycholingvistický rozbor jeho řeči. Když došlo na ztracenou Aničku, mluvil v kaskádě frází a nepřirozeného jazyka, ve kterém se běžně píší policejní protokoly. Navíc se ho při prvním výslechu na kriminálce ptali: „Co jste dělal minulý tyden v Troji?“

„Já nevím, kde je Trója,“ odpověděl. Ale může snad inteligentní člověk, jenž prožil dětství a mládí v Praze, nevědět, kde je Trója? ...

 

Zuzanka aneb jak vznikají omyly...

Jednou vpodvečer mi pípla sms zpráva. Zírám na text: Milá Martinko, moc ti blahopřeji k Zuzance. Mám z toho velkou radost. Eva.

Protože to bylo  asi půl hodiny poté, co jsme se s Jardou vrátili z Prahy, kde nás testovali coby žadatele o pěstounskou péči, myslela jsem, že odtud vane vítr. Vítr vál, ale odjinud a hlavně jinam. O naší žádosti vědělo jen pár známých. Proto  mě ihned napadlo,  že se to někde Evička dozvěděla a že se, jak už to bývá, dozvěděla i něco navíc. Někdo si prostě přimyslel, že už doma holčičku máme a dal už jí i jméno Zuzanka.

Normálně bych napsala, Evi, to jsi se spletla. A šmytec. Ale jak jsem byla nadšená z dobrých výsledků testů, tak jsem Evičce prozradila v sms naše tajemství : Evi, zatím žádnou Zuzanku nemám, není to tak jednoduché, jak si každý myslí. Každý si myslí, že to je ihned, prd prd a máte dítě. Ale usilovně na tom pracuji. Možná za pět měsíců. Další info dám včas vědět.

Tím to pro mě skončilo. Ne ovšem pro Evičku.

Ta mě měla v mobilu jako Martinku ještě z dob, kdy jsme spolu chodívali cvičit.  Teď už se ovšem často vídá s jinou Martinkou, která ten den porodila holčičku Zuzanku.

Takže Evička si po přečtení mé sms začala myslet, že ta jiná Martinka má laktační psychózu  v tom nejtěžším stadiu.  Možná jí jde i o život. Možná jde  i o život dítěte. Ještě před čtrnácti dny ji viděla s těhotenským bříškem, jen už porodit a dnes jí Martinka píše, že bude rodit někdy ve 14. měsíci, protože to není žádné prd prd, jak si každý myslí.

A mě napsala: Marti, tak se omlouvám, já jsem se doslechla, že Zuzanka už je na světě. Mezitím zahájila velkou  záchrannou akci s cílem zachránit Martinku a její dítě.

Mě to v tu ránu mi celé docvaklo. Chvilku jsem přemýšlela, zda-li mám ve hře na Martinku se Zuzankou pokračovat, ale Evičku  mám moc ráda. Tak jsem jí vše prozradila. Dost se jí ulevilo.

Ani se mě nezeptala, jak to je se mnou. A já jsem jí koza tak upřímně vyslepičila naše tajemství. Snad si dala alespoň do pořádku mobil, Až jí za pár měsíců napíšu, že máme třeba Kačenku, aby nepodnikala další záchrannou akci…

Qwirkle a povídání s Honzou Křížem

Míša s Honzou přinesli o vánočních svátcích hru Qwirkle. Jsem fanda do jednoduchých stolních her, které rychle pochopím, tak jsem se nenechala dlouhou přemlouvat. Je to něco na způsob Scrabble, ale dáváte k sobě různé ornamenty a barvy, tak aby to tvořilo určitou řadu. A podle toho, jak chytře řadu doplníte, dostáváte body.  Moc mě to bavilo! Nejvíc to, že když poslední kostičkou doplníte celou řadu, musíte zařvat: Kvirklllllll!!!!!! . Já jsem si to sice moc neužila, ale protože jsem dobrák, radostně jsem řvala i při výhře soupeře.

Honza je velkým milovníkem deskových her. Dokud jsem ho neznala, hrála jsem Člověče nezlob se, Scrabble a Prší. Tak ho občas vyzpovídám – tentokrát pro nás všechny:

Povídání s Janem Křížem - milovníkem deskových her:

Jak často se vy – fandové deskových her se scházíte?

Za fandy bych nás neoznačoval, spíš za milovníky. Fandové totiž většinou jen koukají, zatímco my aktivně hrajeme. Průměrný hráč deskových her se pak schází s ostatními tak, jak mu to dovolí povinnosti, práce a v některých případech manželka či přítelkyně. Je to tak trochu jako když jde chlap na fotbal či na pivo. Také tam nemůže každý den. Já navštěvuji jeden obchod, který po zavírací době poskytuje mě a jiným hráčům prostor pro hraní. Sám majitel je milovník deskových her. Tuto možnost nabízí každé úterý a čtvrtek. Tuším, že otevřeno má až do půlnoci ale není to pravidlem. Už jsem slyšel historku, že při jedné obzvlášť vydařené partii jedné hry se jelo až do rána a nešťastníci šli potom rovnou do práce.

Je to jen volná skupina nebo nějaká organizace? Může mezi vás přijít kdokoliv? Musí něco splňovat?

Jsme naprosto otevřená skupina. U jedné hry se tak klidně sejde 50ti letý programátor a 14ti letý gymnazista a nikdo na tom nevidí nic divného. Hrát do již zmiňované herny chodí mladé páry, otec se synem či žáci základní školy během přestávky na odpolední vyučování. Přestože je totiž herna oficiálně otevřena až po šesté hodině, v různých podobách se tam vlastně hraje celý den. Jen večer je nás tam o dost víc.

Jaké hry tam hrajete?  Většina lidí si vybaví Člověče, Dostihy, Šachy nebo Scrabble. I to?

Tyhle hry se možná v obchodě prodávají, ale nikoho je hrát jsem tam zatím neviděl. V tomhle směru totiž existuje mnoho žánrů a podob. Je to jako ve sportu. Někdo má rád týmové sporty ve kterých se hraje s míčem a někdo chce jen výkonnostně překonávat sám sebe a proto sám běhá. Hrají se tak taktické hry či hry simulující do určitých podrobností bitvu z prostředí 2. Světové války či hru ve které je hráč vesmírný obchodník a obchoduje po celé galaxii. Jindy může hrát hru ve které se snaží utéct z utajené laboratoře Area 51. Her je mnoho a vycházejí další a nové popřípadě k těm starým pak vycházejí rozšíření, které hráčům dávají nové možnosti jak hru hrát.

Jsou i nějaké soutěže v deskových hrách? Je to v rámci ČR nějak a někým organizováno?

Ano, pořádají. Čím více je totiž nějaká hra rozšířená a populární, tím spíše budou nějaká turnaje, žebříčky a soutěže. Povětšinou si tyto soutěže a žebříčky tvoří samotná komunita, která se okolo té dané hry utvoří. V některých případech pak tyto organizační povinnosti vykonává samotné vydavatelství či tvůrce té dané hry. Někdy tyto soutěže či žebříčky též organizují prodejny her, které mnohdy slouží též jako hlavní místa pro setkávání hráčů.

Stará se někdo o  propagaci deskových her?

Nevím, jestli existuje přímo nějaká státní instituce, ale vím, že se pořádají různé propagační akce a veletrhy deskových her popřípadě velké srazy hráčů, kdy obsadí jeden celý středně velký hotel. První co mi v hlavě při této otázce vyskočilo, bylo deskohraní což je jedna z velkých akcí organizovaných v Praze. Existují pak i celoevropské veletrhy kam míří statisíce hráčů z celé Evropy. Potkávají tam pak své oblíbené autory her a mnohdy si tam od nich nechávají podepsat třeba první vydání určitých her. Je to jako nechat si od autora podepsat knížku z prvního vydání. Zapomenout rozhodně nesmím na pořád mého kamaráda deskofobie, kde pravidelně představují nové hry. Pokud si toto slovo člověk zadá do googlu či na youtube, určitě najde.

Rozdělují se nějak ty hry?

Samozřejmě :) existuje totiž strašně velké množství témat a pak také ještě větší množství herních mechanismů. Někde se používají jen kostky, jinde zase jen karty a pak jsou  hry kde se používá od každého něco. Jsou hry pro dva, pro skupiny, pro rodiny. Pak tu máme třeba hry, které používají obrovské mapy s políčky, tzv. hexy, což jsou šestiúhelníky a na ty se umisťují žetony zastupující určitou bojovou jednotku. Těmto hrám se říká válečné hry a některé mají kolem 10 000 žetonků a ty nejvíce se snažící simulovat realitu se pak klidně mohou hrát měsíce, kdy herní mapu mají hráči nalepenu na jednu celou zeď či rozloženou na několik stolů.

Která tě nejvíc baví?

Já osobně jsem si válečné hry zatím neoblíbil. Hrají se dlouho a mají velkou přípravu popřípadě veliká pravidla. Baví mě kooperativní hry, kde k vítězství je nějakým způsobem nutno spolupracovat s ostatními hráči kdy naším nepřítelem je samotná desková hra nebo jeden hráč, který v dané hře představuje třeba zlého černokněžníka. Těch témat je mnoho. Pak jsem si nesmírně oblíbil jednu figurkovou hru která simuluje souboje mezi pětičlennými týmy žoldáků v blízké budoucnosti. K této hře spravuju české internetové stránky a jsem v úzkém kontaktu se samotnými autory hry, takže mám vždy čerstvé informace co se zrovna chystá. 
V minulém roce jsem v ní také skončil druhý na celorepublikovém turnaji. Může to znít honosně ale konkurence není zatím tak veliká. V české republice není bohužel tahle hra natolik rozšířená, jak by si zasloužila, ale to se doufám časem zlepší.

Existují mezi nimi i hry – pro vývoj dítěte nebezpečné – jako třeba na počítači?

Neumím si představit deskovou hru nebezpečnou pro zdravý vývoj dítěte. Snad jen že by vdechlo nějaký komponent ze hry, popřípadě do ruky dostalo hru, kde jsou obrázky pro jeho věk nepatřičné. Napadá mě třeba hra, ve které se hráči snaží přežít zombie apokalypsu. Hry, které jsou naopak prospěšné pro vývoj dítěte si umím představit velice dobře. Existuje obrovské množství deskových her pro celou rodinu, poznávací a vzdělávací hry či hry sloužící k potrápení  mozkových závitů.

Pokud by měl někdo zájem se něco o deskových hrách dozvědět více, mohu doporučit internetové stránky www.zatrolenehry.cz a www.deskozrout.cz nebo pro blízké setkání s deskovými hrami pak obchod, který se stal mou domovskou základnou www.tomovyhry.cz, ve kterém  jsem si za ten rok ověřil, že neexistuje nic jako hloupý dotaz. Obsluha je totiž velmi vstřícná a víc než prodat se snaží poradit a vybrat to nejlepší pro každého zájemce.

Díky! Kvirkl!!!!!

O umění, Mirce aneb jeden obyčejný výlet

Mám ráda ťupkovaný obrázky. Takový ty barevný tečky štětce, impressionismus. Něco mi připomínají, dětství, léto ale tak tajemně a vzdáleně.

V květnu bývá jeden den volný vstup do Veletržního paláce. Neměla jsem hlídání, tak jsem vzala Tomáška na výlet, že mu ukážu kousek Prahy a pěkné obrázky. Francouzské umění. Obrazy jsou tak pěkné, že rychle zapomenete, kdo jste, natož že jste sebou přivedli dítě. Paní s cedulkou na sáčku mě na dítě a jeho volný nekontrolovaný pohyb upozornila. Vzala jsem Tomíka do náruče, ale nebylo to ono, trošku mě rušil, tak jsem ho zase postavila na zem. To jsem neměla dělat.  Nenápadně odběhl k obrazu Autoportrét od Henriho Rousseau, který je skoro až dolu k zemi, takže na něj dítě dosáhne. Nevím co to do něj vjelo, asi z něj malíř nebude, zřejmě se nudil, no fakt nevím, co ho to napadlo, prostě  třikrát do obrázku bouchl  svou malou tříletou pěstičkou.

Ani nevím jak, byl to strašný fofr, najednou jsem stála na chodníku, Tomáška na zádech a batoh v náručí. Kdyby dávali trestné karty, tak jsme určitě dostali černou.  Veletržní palác a malé dítě to nejde dohomady.

Protože nás vyhodili mnohem dříve, než jsem měla naplánováno,  rozhodli jsme se, že půjdeme navštívit Mirku. Mirka bydlí kousek od Veletržního paláce, v Šimáčkově ulici. Známe se už pár let a Mirka mi vždycky říkala, že až se to hodí, někdy  musím přijít na kafe. Tentokrát se to opravdu hodilo, akorát místo kafe bych v tu chvíli brala bechera. Zavolala jsem jí, jestli není v práci. Byla doma a  říkala, ať určitě přijdeme, že bude moc ráda a že se na nás moooc  těší.

Když nám Mirka otevřela, tak nám řekla: Můj Fanda má dneska 19. narozeniny, tak to jsem ráda, že jdete, oslavíte to s námi. Trošku jsem znejistěla. Fanda mě v životě neviděl, navíc jsem pro něj  neměla ani Pedro a pochybovala jsem, že Fanda sdílí Mirčino nadšení .  Fanda bude nadšenéééj, pojďte dál! Fanda byl tak nadšenej, že půl hodiny nemohl otevřít dveře svého mládežnického pokojíku. Navíc měl svaťák, pár dní před maturitou. Mirko tak to je blbý, to já jsem nevěděla, vypiju kafe a jedu. Co blbnééééš, dáme dort, zapálíme svíčky, Fandóóó, pojď se s Martinou vyfotit. ..

Fanda ten den složil test trpělivosti, slušnosti a úcty ke stáří. Zvládl to na jedničku, stejně tak jako  o pár dní později maturitu /skoro/.

Mirka je prostě neobyčejně  přátelská a  srdečná. Pracuje v Jedličkově ústavu, vypadá jako sošná bohyně Afrodita a  mluví jazykem teenagerů . Děti jí milují, ne nadarmo  byla vyhlášena v Jedličkově ústavu nejoblíbenější vychovatelkou. Kromě toho je s ní ohromná legrace. Její  historky a hlášky by vydaly na knížku. Vzpomínám na jednu z posledních…Sedíme na akci Dlouhé cesty.  Vlevo Lucka, vpravo Monika a uprostřed Mirka. Holky se nakláněly přes Mirku a nadšeně vyprávěly o tom, jak si povídají s anděly, jak je to povznáší a jaká je to nádhera. Do toho je Mirka odstrčila svými lokty Lucku vlevo, Moniku vpravo, položila svá ňadra na stůl a suše prohlásila: No to mě poser. Já jsem anděla viděla akorát když jsem se praštila v kuchyni hlavou do digestoře. Tak to je Mirka. Jedna z mých nejmilejších přítelkyň, která bydlí kousek od Veletržního paláce, kde zase bydlí moje nejmilejší obrázky.

První příspěvek

Chtěla jsem už dlouho mít svůj blog. Třeba o jídle.  Je to moderní.  A já celý život ráda jím. A posledních pár let i ráda vařím. Zkouším nové věci, mám doma bulgur, tahini a v lednici  bio poličku. Problém je, že než to po uvaření  stačím vyfotit, tak to sežeru.
Nebo jsem měla nápad, že bych psala o sportovním zboží. Vždycky bych si vybrala nějakou věc známé značky, koupila bych si ji a pak bych popsala, jak se mi  nosí. Jestli se v ní potím v podpaží nebo jestli to krásně hřeje a chladí zároveň.  A že mi pak sportovní firmy budou věci nabízet zdarma, abych o nich napsala  nějakou chválu. Ale to by chtělo počáteční investici a momentálně to se mnou vypadá tak na nákup jednoho termo běžeckého tílka za dva měsíce v Lidlu. To by byl běh na dlouhou trať.
Tak zkusím psát o všem, co mě baví.  A že mě baví skoro všechno. Kromě fotbalu, politiky a držkovky. A bude to fajn, když si to budu psát.  Protože když to napíšu, tak najednou vidím,  že ty malé obyčejné věci kolem jsou vlastně velký zázrak...