My ženy o sobě víme, že nám občas chybí smysl pro prostorovou
a místní orientaci. Mojí mamince nejenže chybí, to by snad ani tak nevadilo,
ale on je nahrazen nějakým dalším
smyslem, kterým maminka dokáže okamžitě najít viníka nebo zdůvodnění nehody, která byla absencí smyslu prvního
způsobena. Proč jsi tomu řidiči nedala
přednost? Já?? Vždyť JÁ jsem jela z kopce! /poté, co se vybourala na
kole, protože nedala přednost automobilu zprava/. To jsi na té ceduli neviděla ten nápis SEMILY? Ale já jsem se do Semil VŽDYCKY
chtěla podívat! /poté když ji s baťohem
a Lucinkou vyšoupli v noci z vlaku
na semilském nádraží, zatímco ji ostatní
čekali v hotelu v Harrachově…
Poslední úlovek má z loňského poznávacího zájezdu
do Švýcarska. Jeho účastníci si letos u stejné cestovky vybírají zájezd podle
toho, zda-li tam nejede moje maminka. A
jste si jisti, že tam opravdu paní V. s paní K. a W. nejedou? Ne, opravdu. Spolehněte se.
Na zpáteční cestě to sice vypadalo, že mamka konečně získá bod za dovolenou, kde ji
nikdo nehledal. Ovšem, to by nesměla být zastávka v Zürichu. Autobus
zastavil v 18,00 hod. na parkovišti u jezera. Průvodce do mikrofonu vyhlásil, že všichni
mají 2 hodiny času, odjezd bude ve 20,00 hod. Před půlnocí se musí projet
hranice. Protože hustě pršelo a lidé byli po týdnu putování dost utahaní,
většina se rozhodla, že zůstanou v autobuse. Moje maminka mezi nimi
nebyla. Spolu se svou sestrou Miládkou a
kamarádkou Květou, dalšími sedmi lidmi a panem průvodcem se vydali na prohlídku
města. Společně dojdou na velké nádraží, nasbírají si tam nějaké informační
materiály a společně se vrátí. Mamku ovšem info materiály na nádraží nezajímaly,
tak průvodci řekla, že jde do cukrovinek koupit DĚTEM čokoládu a ať jí tam pak
vyzvednou. Čokoládu koupila a čekala. Když čekala asi 20 minut, štastná v davu
zahlédla sestru Miládku a kamarádku Květu, které se též skupince ztratily a tak
tam čekaly všechny tři. Mezitím pan průvodce nabral info materiály a vydal se s ostatními
sedmi na zpáteční cestu k autobusu. Lidé říkali, že tam ještě někdo čeká, ale on, že je
málo času, ve 20.00 hod. se musí odjet a že již dámy jistě šly napřed. Dámy napřed nešly. Čekaly dalších 30 minut. Byla
již hodina odjezdu, ale samy si na zpáteční cestu v hustém dešti a
začínající tmě netroufly. A hlavně nevěřily, že by je pan průvodce nevyzvedl,
když to slíbil. Bez nás přece nemohou
odjet… Mezitím v autobuse začala panika – polovina lidí nadávala na
dámy, polovina měla zazlé průvodci, že se pro ně nevrátil. Ten místo aby se pro
ně vydal, jim zběsile volal na mobily, které byly i s pasy v batohách
v autobuse. Mohly by přece zmoknout.
Dámy se mezitím snažily domoci pomoci u nádražních policistů. Musíte nás odvézt
na parkoviště. Ano, ale KAM? K vodě. Máte pasy? Nemáme, prší... Sprechen Sie deutch? Představ si, že policie na curyšském nádraží
neumí ČESKY!!! mi později vyprávěla.
Po deváté hodině dámy usoudily, že jim nezbývá nic
jiného, než se vydat na cestu k autobusu. Nejschopnější Květa si pamatovala
jakési kostelní hodiny, podle kterých držely směr a Zürichu div se, po půl
hodině /přesně ve 21,30 hod./spatřily autobus. Zalil je pocit štěstí. K autobusu
začaly zběsile utíkat, aby všem ukázaly,
jak jim na včasném odjezdu záleží. Úsměv
jim samosebou rychle zmizel. Způsob uvítání popisovat nebudu. Ale prý se našlo
i něklolik slušných lidí, kteří rajčata
neházeli a souhlasili, že na vině byl průvodce. Ten byl rudý vzteky a v momentě, kdy jim na prstech vypočítával, co všechno je čeká za peklo, pokud nestihnou projet včas
hranice – maminka řekla MOMENT – musím si
zavolat. Bez brýlí totiž koukla na mobil a viděla, že jí někdo volal. Volá
jí akorát taťka v akutních případech - doma
se jistě něco stalo…volá tedy hned zpět. Telefon zvoní u průvodce v kapse.
Ten si ho vyndavá, slyší a zároveň od dámy naproti odezírá: Haló, táto, ty jsi mi volal? Děje se něco? Průvodce řekl: Tak tady jsem já skončil. Mamka si vzala
prášek na spaní. Ani nepostřehla, že přejezd hranic stihli.
Autobus zastavil na parkovišti v Praze u nádraží.
Dámy spolu s ostatními běžely na metro. Na eskalátoru Květa dole zakopla
a upadla. Na ní se svalila Miládka a na ně moje mamka. Všechny tři tedy zakončily výlet
tak, že se ještě navíc společně poválely v pražském metru
pod schody. Myslím, že si některá z nich i něco narazila a natrhla. Účastníci
zájezdu je prý viděli a představ si: NIKDO
nám nepomohl. Ani se nedivím.
Když mi to maminka po příjezdu vyprávěla, stěží jsem
zadržovala smích. Tak tobě to je k smíchu,
jo? To byla vina průvodce a vlastně i TVOJE!. A položila mi na stůl sladké
Toblerone…
