Němé tváře. Kolik nečekaných situací, někdy i
trápení, ale hlavně radosti a lásky nám přinášejí do života. A nejen psi, ale i
kočky, andulky a další zvířecí kamarádi.
Moje sestra bydlí na venkově a má několik koček. Vlastně
je to tam trošku takový zvěřinec, nikdy
nevíte, co se kolem vás proplazí, prolétne nebo vysmrká.
Jednou si kocour Čert poranil packu a musel na
veterinu. Bylo to tak vážné, že si ho nechali několik dní v nemocnici. Sestra Andruš se švagrem Martinem seděli první večer
nešťastní u stolu, oba nervózní, copak asi ten jejich Čertík dělá.
Andruš řekla Martinovi, ať tam zavolá a zeptá se. Rozhovor probíhal asi takto:
Dobrý den, chtěl bych se zeptat, jak se má náš
kocourek.
Jméno?
Čert. Čert Vidner.
No já myslela vaše jméno. Aha, promiňte, tak Vidner Martin.
Má se dobře, spí.
Děkuji, tak ho moc pozdravujte. Nashledanou.
O půl hodiny později Andruš k Martinovi: Prosím tě,
já přemýšlím, my jsme mu objednali
polopenzi, asi jsme mu měli objednat tu plnou penzi, co myslíš? Zavolej tam
ještě…
Dobrý
večer, nezlobte se, tady opět tatínek Čerta…
Nutno podotknout, že ten večer volali ještě jednou,
aby se ujistili, v kolik hodin mohou přijít další den na návštěvu…
Nevím, jak by péče o člena rodiny probíhala, když by
v nemocnici ležel místo Čerta třeba Martin. Pevně doufám, že by tam Andruš
občas brnkla…