V květnu bývá jeden den volný vstup do Veletržního paláce. Neměla jsem hlídání, tak jsem vzala Tomáška na výlet, že mu ukážu kousek Prahy a pěkné obrázky. Francouzské umění. Obrazy jsou tak pěkné, že rychle zapomenete, kdo jste, natož že jste sebou přivedli dítě. Paní s cedulkou na sáčku mě na dítě a jeho volný nekontrolovaný pohyb upozornila. Vzala jsem Tomíka do náruče, ale nebylo to ono, trošku mě rušil, tak jsem ho zase postavila na zem. To jsem neměla dělat. Nenápadně odběhl k obrazu Autoportrét od Henriho Rousseau, který je skoro až dolu k zemi, takže na něj dítě dosáhne. Nevím co to do něj vjelo, asi z něj malíř nebude, zřejmě se nudil, no fakt nevím, co ho to napadlo, prostě třikrát do obrázku bouchl svou malou tříletou pěstičkou.
Ani nevím jak, byl to strašný fofr, najednou jsem stála na chodníku, Tomáška na zádech a batoh v náručí. Kdyby dávali trestné karty, tak jsme určitě dostali černou. Veletržní palác a malé dítě to nejde dohomady.
Protože nás vyhodili mnohem dříve, než jsem měla
naplánováno, rozhodli jsme se, že
půjdeme navštívit Mirku. Mirka bydlí kousek od Veletržního paláce,
v Šimáčkově ulici. Známe se už pár let a Mirka mi vždycky říkala, že až se
to hodí, někdy musím přijít na kafe.
Tentokrát se to opravdu hodilo, akorát místo kafe bych v tu chvíli brala
bechera. Zavolala jsem jí, jestli není v práci. Byla doma a říkala, ať určitě přijdeme, že bude moc ráda a
že se na nás moooc těší.
Když nám Mirka otevřela, tak nám řekla: Můj Fanda má
dneska 19. narozeniny, tak to jsem ráda, že jdete, oslavíte to s námi. Trošku
jsem znejistěla. Fanda mě v životě neviděl, navíc jsem pro něj neměla ani Pedro a pochybovala jsem, že Fanda
sdílí Mirčino nadšení . Fanda bude
nadšenéééj, pojďte dál! Fanda byl tak nadšenej, že půl hodiny nemohl otevřít
dveře svého mládežnického pokojíku. Navíc měl svaťák, pár dní před maturitou. Mirko
tak to je blbý, to já jsem nevěděla, vypiju kafe a jedu. Co blbnééééš, dáme
dort, zapálíme svíčky, Fandóóó, pojď se s Martinou vyfotit. ..
Mirka je prostě neobyčejně přátelská a srdečná. Pracuje v Jedličkově ústavu,
vypadá jako sošná bohyně Afrodita a mluví
jazykem teenagerů . Děti jí milují, ne nadarmo byla vyhlášena v Jedličkově ústavu
nejoblíbenější vychovatelkou. Kromě toho je s ní ohromná legrace. Její historky a hlášky by vydaly na knížku.
Vzpomínám na jednu z posledních…Sedíme na akci Dlouhé cesty. Vlevo Lucka, vpravo Monika a uprostřed Mirka.
Holky se nakláněly přes Mirku a nadšeně vyprávěly o tom, jak si povídají
s anděly, jak je to povznáší a jaká je to nádhera. Do toho je Mirka
odstrčila svými lokty Lucku vlevo, Moniku vpravo, položila svá ňadra na stůl a suše
prohlásila: No to mě poser. Já jsem anděla viděla akorát když jsem se praštila
v kuchyni hlavou do digestoře. Tak to je Mirka. Jedna z mých nejmilejších
přítelkyň, která bydlí kousek od Veletržního paláce, kde zase bydlí moje
nejmilejší obrázky.
