Protože to bylo
asi půl hodiny poté, co jsme se s Jardou vrátili z Prahy, kde
nás testovali coby žadatele o pěstounskou péči, myslela jsem, že odtud vane
vítr. Vítr vál, ale odjinud a hlavně jinam. O naší žádosti vědělo jen pár
známých. Proto mě ihned napadlo, že se to někde Evička dozvěděla a že se, jak
už to bývá, dozvěděla i něco navíc. Někdo si prostě přimyslel, že už doma holčičku
máme a dal už jí i jméno Zuzanka.
Normálně bych napsala, Evi, to jsi se spletla. A
šmytec. Ale jak jsem byla nadšená z dobrých výsledků testů, tak jsem
Evičce prozradila v sms naše tajemství : Evi, zatím žádnou Zuzanku nemám, není
to tak jednoduché, jak si každý myslí. Každý si myslí, že to je ihned, prd prd
a máte dítě. Ale usilovně na tom pracuji. Možná za pět měsíců. Další info dám
včas vědět.
Tím to pro mě skončilo. Ne ovšem pro Evičku.
Ta mě měla v mobilu jako Martinku ještě
z dob, kdy jsme spolu chodívali cvičit. Teď už se ovšem často vídá s jinou
Martinkou, která ten den porodila holčičku Zuzanku.
Takže Evička si po přečtení mé sms začala myslet,
že ta jiná Martinka má laktační psychózu
v tom nejtěžším stadiu.
Možná jí jde i o život. Možná jde
i o život dítěte. Ještě před čtrnácti dny ji viděla s těhotenským
bříškem, jen už porodit a dnes jí Martinka píše, že bude rodit někdy ve 14. měsíci,
protože to není žádné prd prd, jak si každý myslí.
A mě napsala: Marti, tak se omlouvám, já jsem se
doslechla, že Zuzanka už je na světě. Mezitím zahájila velkou záchrannou akci s cílem zachránit
Martinku a její dítě.
Mě to v tu ránu mi celé docvaklo. Chvilku jsem
přemýšlela, zda-li mám ve hře na Martinku se Zuzankou pokračovat, ale
Evičku mám moc ráda. Tak jsem jí vše
prozradila. Dost se jí ulevilo.
Ani se mě nezeptala, jak to je se mnou. A já jsem jí koza tak upřímně vyslepičila naše tajemství. Snad si dala alespoň do pořádku
mobil, Až jí za pár měsíců napíšu, že máme třeba Kačenku, aby nepodnikala další
záchrannou akci…
