Dnes odpoledne jsme s Tomíkem jeli do nové vznikající kanceláře, kde nám dva pánové instalovali internet. Oba se povalovali na zemi, koukali do zásuvek, ladili krabičky a měřiče a moc se jim nedařilo. Zpocená čela, nervózní telefonáty. Jejich šéf je honil, že už půl hodiny mají být na druhém konci Prahy u velmi důležitého klienta. Když už se zdálo, že správná spojení a rychlost je v naprostém pořádku, odfrkli si a začli balit nářádíčko. Tomášek je chtěl jít vyprovodit, ale byl trošku rychlejší a akčnější. V momentě, kdy jeden z mladíků volal šéfíkovi, že mají konečně hotovo a vyrážejí - CVAK a milý Tomášek nás z chodby zamkl v kanceláři. Ve druhém patře.
....
Šéfe, omlouváme se, asi to bude ještě trošku trvat, synek tady té paní nás zrovna zamknul v kanclíku...do prčic... no opravdu...
Vše dopadlo dobře, do plachty jsme neskákali
. Ani Tomášek neodešel domů, jak vyhrožoval:
Jdu domů, až příjdeš, tak zazvoň, nemáš klíče!
Za chvíli odemkl.
To už jsem byla pěkně zpocená i já. A nejen na čele.
