Projekt 365 - Den 258 - Všichni dlabou...

Tomášek zatoužil mít doma strašidelnou dýni. Už pár dní je potkáváme v zahradách a  jednu papírovou vyráběli dokonce  už ve školce. Tak jsme se dnes odpoledne cestou z nákupu zastavili v malém zahradnictví. Dýni měli poslední, sice malou, ale zase pěkně zbarvenou a takovou roztomilou. Tomášek si ovšem představoval větší a začal pofňukávat, že chce véééélikou. Větší nemáte? zeptala jsem se paní prodavačky. "Jó byly, ale už jsou pryč...Všichni dlabou jak šílení už od začátku října. Prostě už nejsou, možná ještě příští týden..." A navázala několika větami o americké devalvaci dušiček. Neměla jsem čas ani chuť se pouštět do debaty o tom, co je a co není křesťanské, pohanské, cirkusové nebo důstojné. Moje dítě si chce vydlabat dýni, dát do ní svíčku, radovat se jak krásně svítí a pak se trošku bát... Nemám potřebu mu vysvětlovat vznik a rozdíl Haloweenu a Dušiček. Halloween je pohádkový, trošku strašidelný, dětskému světu mnohem bližší než Svátek zesnulých. Jsou to takové dušičky pro děti... Nevidím v tom žádnou zradu křesťanských svátků. Co bychom potom mohli říkat o našich Vánocích, kdy už v září září obchoďáky a že Narodil se Kristus pán se dozvídáme z ampliónů už v listopadu?

Na druhou stranu musím ale sebekriticky přiznat, že v prvních letech po revoluci, kdy jsem měla možnost poznat pár přátel ze zámoří, jsem se bezhlavě vrhala do uctívání všehomožného. Na konci října jsme dlabali dýně, čím více, tím lépe. V listopadu před Díkuvzdáním jsem začala shánět větší troubu, aby se mi tam vešel krocan a na sv. Valentýna bylo doma vždy dusno, protože NIC. S postupem času  se mé nadšení vytrácelo. Den díkuvzdání mě dnes nechává chladnou, na sv. Valentýna mám  alergii, ale ta rozsvícená dýně na zahradě - k té jsem se s Tomáškem ráda vrátila...