Zvuk slunečních hodin - Hana Andronikova

Anne a Daniel se náhodně setkávají při zimním pobytu v americkém lyžařském středisku. Začnou si povídat u kávy a zjišťují, že oba jsou z bývalého Československa. Danielův otec Tomáš Keppler pracoval  ve třicátých letech minulého století u firmy Baťa. Malý Daniel strávil část šťastného  dětství s otcem a  matkou Ráchel v Indii.  Těsně před válkou se vracejí do Čech. Kvůli zdravotním problémům Ráchelina otce  nestihnou včas odjet do nového působiště v Argentině.  Hranice se uzavírají.  Ráchel je později odvedena do koncentračního tábora, odkud se už nikdy nevrátila.  Anne s údivem zjišťuje, že její velká přítelkyně z Terezína byla právě ona… Při jejím vyprávění Daniel rozplétá nitky příběhu své maminky, dostává odpovědi na otázky, která ho léta trápily a byly jeho noční můrou…

Pár slov  o autorce:

Hana Andronikova (*1967 - +2011).

Její příběh o životě a zápase  se zákeřnou nemocí  byl ve spolupráci s Jaroslavem Duškem zfilmován pro ČT 1 – Třináctá komnata.

Za  knihu Zvuk slunečních hodin získala v roce 2002 cenu Magnesia Litera za Objev roku. Byla to její první knížka…

Ukázka:
Domů jsme se vraceli po setmění. Zám nám nachystal večeři, ale kromě věčně hladového Ámona nikdo nic nechtěl. Usínal jsem s hlavou plnou představ. Skalní chrámy  a Budhovy podoby, vlhký pach tmavých koutů jeskyní, které za celá tisíciletí nepoznaly sluneční svit.

Ráno jsem kroužil po obvodu talíře s ovesnou kaší a pozoroval mámu. Dvě úzké štěrbinky očí a hlava těžká jako svět. Skláněla se níž a níž, až si ji musela podepřít dlaní.

-          Mami, ty ses nevyspala?
Zamžourala.
-          Ano, zlato? Co jsi říkal?
Táta odložil noviny: - Madam, vy skutečně vypadáte, jakobyste celou noc oka nezamhouřila.
Říkal jí madam vždycky, když ji škádlil. Obrátil se ke mně a zeptal se, kolik je hodin. Podíval jsem se na pendlovky na stěně. Ukazovaly půl druhé.
-          Ty hodiny stojí, řekl jsem.
-          Ráchel, ty taky nevíš, kolik je hodin? Zavrtěla hlavou a zaklesla bradu do dlaně.
-          Tak pojďte se mnou.
Znělo to jako pozvání na projížďku novým autem. Vyskočil jsem ze židle.
-          Pojď taky Ráchel. No tak, vzbuď se!
Malátně se zvedla a vyšla za námi na zahradu. Pár metrů od domu nám řekl, že máme udělat čelem vzad.
Neměl jsem slov. Stěna domu jako zrcadlo pohybu slunce. Na nově omítnuté fasádě byly sluneční hodiny. Ze středu půlkruhu  vycházely paprsky, které ukazovaly čas. Dominantu hodin tvořily tři obrazce tepané z mosazi. Naše sluneční znamení. Můj Rak na hyperbole letního slunovratu, mámin Beran na rovníku jarní rovnodennosti a na vrchní hyperbole tátův Kozoroh. Zimní slunovrat..