středa 11. září 2013

Projekt 365 - Den 214 - návštěva nemocnice


Před pár lety to byla modrošedivá oprýskaná budova
Původně jsem si myslela, že to je docela dobrý nápad.  Po deseti letech se vrátit na místo, kde jsme s Ondrou strávili téměř dva roky. Podívat se, co se za 10 let změnilo, jak vypadá oddělení, jaký pokrok udělala léčba. Fakta mi možná ulehčí nadcházející smutné kulaté výročí, myslela jsem si. Ale už když jsem ráno vstala, vůbec jsem nestála o žádná fakta, říkala jsem si, bože holka, co sis to zas vymyslela. Jen úcta k paní doktorce, která si na mě udělala čas, mě přiměla sednout do auta a vyrazit směr Motol. Při vstupu do dětské části nemocnice jsem opravdu zírala. Vše je naprosto jiné, barevné, nové, čisté. Je tam bufet, obchůdek, čisté záchody. Kdybych necěděla, že jsem tam, nepoznala bych to. Dojela jsem do 5. patra, kde je dětská hemato- onkologie a kde na mě čekala paní doktorka Kabíčková. Tu měl Ondra nejradši a já jsem s ní v nepravidelném kontaktu dodnes. Hned jak jsem jí viděla, spustil se mi tichý vodopád slz. Naštěstí byla stále tak empatická a hodná jako před 10ti lety, a uklidnila mě sklenicí vody a podaným kapesníkem. A povídání mohlo začít.
Krásné nové prostředí mohou bohužel využívat jen pro malé děti do 8 let, větší děti jsou dočasně umístěny v dopělé části nemocnice, která se v ničem neliší od té dětské před 10ti lety…Na jak dlouho, nikdo neví…Prý tam není herna, nikdo už nehraje karty ani Člověče nezlob se. Děti mezi sebou moc nekomunikují, všichni mají notebooky a nemají potřebu žádného dalšího odreagování.  Kdyby bylo Ondrovi 15 let dnes a začal se léčit na stejné onemocnění, byl by léčen téměř stejnými léky, akorát v trochu jiných kombinacích a dávkách…Léčba prý moc nepokročila. Je odlišná od léčby dospělých pacientů a dětských pacientů není tolik, aby se výzkumy na nová „dětská“ léčiva vyplatily. Setkala jsem se i s ošetřující lékařkou, která Ondru převzala do péče při naší první návštěvě… Za uplynulých 10 let se stačila vdát a stala se maminkou dvou holčiček. Znovu pár slz a smrky smrky, jede se domů. Jsem ráda, že jsem ráno z té postele vyhrabala. I když  už teď je mi jasné, že ze získaných  fakt a informací se žádné ulehčující okolnosti s největší pravděpodobností nestanou…