Padesátka na krku a po dnešním koncertu chuť dát si
plakát Vojty Dyka kamkoliv /před třiceti lety
by to byl pokojíček, dnes by mi prošel možná špajz/. Myslela jsem si, že tyhle úlety už mám za
sebou a s radostí zírám, jaké šílenosti mě stále baví.
Energií nabitá hala – dokonalý zvuk, efekty, potřeštěnost
všech na podiu. Vojta Dyk má opravdový talent od boha a tenhle talent by mohl
zpívat vážné věci, sdělovat důležitá poselství a sbírat za to ceny. Místo toho ze sebe dělá šaška, se kterým skáče celá aréna a s rukama nad hlavou ječí „Já jsem Gay". A všechny bez
rozdílu vyznání, pohlaví a orientace to neskutečně
baví. Tak nakažlivá je jeho energie, lehkost, nevážnost, nadhled. Myslím, že jestli si to všichni na jejich posledním koncertu užili tak jako já, tak je o třináct
tisíc veselejších lidí na tomto světě. Minimálně tento týden…
Čauky Mňauky
