V pondělí jsem přišla v Újezdě na
parkoviště ke svému autu. Když jsem chtěla nasednout a odjet, přistoupila
ke mně paní a povídá: Nechala jsem Vám za
stěračem lísteček s telefonem… Moc se omlouvám, podařilo se mi otřít se
vám o pravý bok“ A ukazovala do míst, kde byly šmouhy a mírné promáčknutí blatníku.
Chvilku mi trvalo, než mi došlo, co se stalo…Nějak jsem byla překvapená, že na
mě čeká a že se mi s omluvou přiznává.
Děkuji, dívám se na ní s úsměvem. Já bych si toho vůbec nevšimla. Možná v létě, až pojedu na myčku. To
jste HODNÁ, že se mi takhle přiznáváte. Paní se zjevně ulevilo. Pochopila, že auto
neodřela žádnému fanatikovi, který se do auta přezouvá a říká mu mazlíku.
Chcete
číslo pojistky a nějaké mé údaje?
Asi
ano, když mi ho dáte, tak to budete moc HODNÁ. A opět jsem se usmála. Fanatik
sice nejsem, ale být takhle milá v této
situaci, to je též podezřelé…
Samozřejmě,
že Vám ho dám. V jejím hlase začínala být patrná
nervozita z mého přiblého pozitivního přístupu.
Hned jsem si to uvědomila a trošku jsem přitvrdila: No nejen číslo pojistky, i adresu mi
samozřejmě dejte, a číslo občanky. To víte , kdovíkolik to bude stát a co
se vlastně ukáže za
skrytá poškození. A vůbec nechci myslet na to, co na to řekne můj manžel. Ten bude šílet. /Manžel mi v této
situaci přišlo vhodnější než přítel…/ Paní mi vše napsala a byla ráda, že
mě má prozatím z krku… Jak se znám,
tak asi navždy. Auto jezdí, tak nevím co bych dělala ciráty s nějakou
šmouhou. Akorát tomu mému manželovi to budu muset nějak vysvětlit...
