Naposled mě napadla předevčírem. Přišla jsem ze
cvičení o něco dříve. Jarda mě vítal ze zahrady se štětcem v ruce a slovy:
Nejde proud, nepouštěj tedy vodu, protože nefunguje čerpadlo. A natíral si dál
obložení na zahradní nádrži. Hnědou barvou. Štětcem nahoru a dolu. V klidu a
pohodě.
Tak teď CO? Venku se začínalo stmívat. Já po dvou
hodinách cvičení zpocená jak hrošice po cestě z Afriky do ZOO, po zahradě běhá
umouněné dítě, které potřebuje napít, umýt a jít spát. A u nás se natírá…
Zkouším tedy opatrně…Zlato, jak myslíš, že dlouho ten
proud nepůjde? Dlouho, protože
hoří nějaká trafačka či co.
Neuvěřitelně se soustředí, aby náhodou nepřetáhl. /Venku bouří revoluce a ty si tady
natíráš, Jaroslave/, proběhne mi hlavou.
Snažím se mít emoce pod kontrolou a
pokračuji: Myslíš, že bys mohl skočit k někomu, kdo má městskou vodu pro trošku
vody do kyblíku?
TEĎ?
Ano, TEĎ, prosím…
Hurá!!!! Za
chvilku stála nádržka na terase a mně se ulevilo…
Připomnělo mi to situaci kdy mi kamarádka vyprávěla,
jak se její manžel rozhodl ráno na Štědrý den vymalovat záchod, protože to prý
chtěla. Ale na to, že to chtěla v
červenci trošku zapomněl…
Slíbila jsem si, že ode dneška větu o Hasanovi budu
říkat nahlas. Vždycky, když budu mít pocit, že se správné věci nedějí ve
správnou chvíli. Řekla jsem to Jardovi. Dost ho to pobavilo.
A on mi prý bude říkat Hasanko, až se bude hrát nejdelší hokejové finále a já si budu žehlit...