Projekt 365 - Den 51

Hody hody doprovody,
na mě se jen kouká,
já jsem totiž z bio špaldy
a to je nóbl mouka!

Mašli šoupli vánoční
a pirátská vajíčka
kde ty zlaté časy jsou,
kdy dělala mě babička!

Projekt 365 - Den 50

Čas: 22,00 hod.
Teplota vzduchu: 1,2 stupňů Celsia
Místo akce: Na půdě
Cesta: Nebezpečí číhalo na každém schodě
Podmínky: Zima, tma, prach a pavučiny
Okolí: Cítí nepřítele
Výsledek: Nestojí za nic.

 

Projekt 365 - Den 49

Mamíí, víš proč lítaj letadla?
No aby se lidi dostali rychle tam, kam potřebují...
Ne ne, lítaj proto, aby bylo nebe hezčí ...

Projekt 365 - Den 48 - BlaŽenka

Ráda dnes plním svůj dluh vůči jednomu milému divadlu. Představení BlaŽenka se odehrálo v pátek 15. března v divadélku Kampa.  Už delší dobu jsem si návštěvu BlaŽenky plánovala. Jednak kvůli Ivetě Duškové, kterou obdivuji /nejen zato, jak zvládá být manželkou tak mimocivilizační osůbky  jako je Jarda Dušek/, ale také kvůli úžasné atmosféře, kterou divadélko má.  Když jsem zjistila, že představení hrají v den, kdy mám večer volno a zároveň mě přijede navštívit další Iveta – Coufalíkovic z Luhačovic, volba večerního programu byla jasná. Než jsme dorazily na Kampu, prošly jsme se po obchodním centru na Smíchově.  
Ivetka z Luhačovic je kouzelná. Zdraví nejen v metru, zdraví i v těch rozlehlých jídelních prostorech nákupních center, a dokonce i v ulicích. S tím ale musela přestat, protože bychom nestíhaly divadlo. I tak stačila pozdravem a úsměvem pohladit půlku Smíchova.

 

Představení BlaŽenka  je zejména  pohybové a hudební divadlo. Z toho jsem měla trošku strach. Jak se jasně nemluví, nemám k tomu přesný popis a jen se zpívá nebo tančí, někdy se začnu ztrácet. Dříve se mi i stávalo, že jsem všechno pochopila úplně jinak nebo vůbec:

Co myslíš, že znamenalo, jak tam nakonec   padala ta bílá vločka a pak se rozpustila?  Zeptala se mě jednou po baletním představení kamarádka… Asi že mráz už je v čudu a bude po sněhu…napadlo mě… Prosim tě! To byla přece TA LÁSKA, která se mezi nimi ztratila… Aha…jo jasně, vždyť to přesně  myslím, že jako ten sníh byla ta láska…snažila jsem se to vždycky nějak zachránit….

U BlaŽenky jsem věděla, že je to o týrání žen, o ztrátě jejích sebedůvěry, lásky k sobě a o vnitřní síle, kterou dokáže žena v sobě objevit, aby svůj život změnila. Tentokrát jsem byla v obraze  už od začátku. Herečky i tanečnice /a někdy i zpěvačky/ v jedné osobě byly  vynikající.  Moc se mi to líbilo. Civilní, ale přitom poetické, srozumitelné a přitom nic nebylo řečeno jasně.

Když jsme odcházely,  chtěla jsem využít své pozice hostitelky a ptám se:  Ivet, co myslíš, že znamenalo, jak tam tikaly ty hodiny?  Myslím, že to znamenalo že čas běží neúprosně, a běží všem stejně… Aha… zamyslela jsem se. No doma to  ještě probereme….

Probační a mediační služba

Dnes jsem byla pracovně na návštěvě ve středisku Probační a mediační služba ČR.

Skládám si do příslušných mozkových šuplíků vše, co jsem se dozvěděla, a zároveň tímto posílám stručnou informaci dále… Paní, se kterou jsem se sešla, mě detailně a srozumitelně o činnosti PMS informovala. Zároveň si však posteskla , že o jejich práci veřejnost téměř neví.

 

 

1/ Co je Probační a mediační služba:

Snaží se  o zprostředkování účinného a společensky prospěšného řešení konfliktů spojených s trestnou činností.
2/ Komu může být prospěšná?  Může být nápomocna obětem trestných činů, poškozeným, ale i obviněným.
3/ Jak?
a/ seznámí poškozeného /pozůstalého, atd../ s jeho právy
b/ vysvětlí možnosti náhrady škody
c/ nabízí mediaci:  Zprostředkuje setkání obviněného a obětí /i pozůstalých/ a vede jednání ohledně náhrady materiální škody i morální újmy za účasti nestranného odborníka.
d/ provede  soudním procesem
4/ Kolik to stojí?
Všechny služby PMS jsou bezplatné.

Cituji:
Možnost mimosoudního řešení konfliktu – mediace má široké uplatnění v trestní justici a je jedním z nástrojů řešení trestného činu a jeho následků mezi pachatelem a poškozeným. Mediace poskytovaná Probační a mediační službou je bezplatná a založená na souhlasu obou stran. Mediaci vede odborník na řešení konfliktů – mediátor, který jednání řídí, zachovává vstřícný a vyvážený přístup k oběma stranám a napomáhá jim nalézt řešení, nejen v oblasti náhrady škody, ale i vysvětlení, proč k trestnému činu došlo. Poškozenému mediace nabízí možnost pochopení situace, okolností a zvyšuje pravděpodobnost rychlé náhrady škody. Obviněnému umožňuje vyjádření omluvy poškozenému, vysvětlení svého jednání a odčinění důsledků spáchaného trestného činu. Mediace je provázaná s trestním řízením a její výsledky jsou v něm také zohledněny.

Leták o mediaci ke stažení…

Hezký večer přeje Vaše Chytrá horákyně.

Projekt 365 - Den 47

Moje úplňková strava na dalších 24 hodin. Ananas rozmixovaný s vodou. Už se těším na zítřejší lehkost a doufám že ubydou i posmrkané kapesníky...

Projekt 365 - Den 46

Nikdy jsem neměla tyhle formuláře vyplněné dříve než v noci z 29. na 30. března. Kolik ponaučení a rad jsem si na svou nemožnost a ledabylý přístup vyslechla od své sestry, která vše odevzdává o měsíc dříve... Jsem zvědavá, jestli mě letos pochválí!

Projekt 365 - Den 45

Minulý týden  na hodině Pilates v Kolodějích ze mě vypadlo povedené přeřeknutí.
Ve chvíli, kdy holky ležely na boku a chtěla jsem říci: Přetočte se na břicho, jsem řekla: Přetočte se na hřbitov. Bylo by to vtipné, kdyby to byla hodina pro juniory, ale vzhledem k tomu, že tentokrát byl věkový průměr 55 let, lekla jsem se, co jsem to plácla. Naštěstí se všechny od srdce zasmáli. Sice jsem si vyslechla pár poznámek, jako že je vidět  na co, když je vidím myslím, atd…ale vzali to s humorem!

Podobných přeřeků, jinak pochopených otázek, omylem zaslaných emailů a sms mám v zásobě více, tak pro dnešek zatím tři "lékařské", když jsme začaly tím hřbitovem:

 

Moje teta u doktora:

Doktor:  Jste zadaná?

Teta:  Ne, já jsem vdova, pane doktore…začervená se.
Doktor: Ale já jsem myslel v počítači!

 

Jardy mamka v lékárně:

Prosila bych lápis na bradavky.

Paní lékárnice se nechápavě podívá..
To není pro mě, ale tady pro přítele. Oni se mu pořád zvětšujou..
Lékárnice: A nemyslíte náhodou Lapis na bradavice?
Joo, vždyť to říkám. Aha… No to je snad jedno nee?

 

Já jsem před několika lety psala email paní doktorce a ptala se jí, jaký má názor na očkování proti rakovině děložního čípku. Jednalo se mi o Míšu…Stručně jsem tam popisovala i její zdravotní stav. V adrese jsem omylem vynechala jedno písmenko a za chvíli mi přišla odpověď: Vážená paní Hráská, nejsem sice lékař, jsem hostinský, ale na Vaši dcerku se rád podívám….

Projekt 365 - Den 44

Projekt 365 - Den 43

Z mostu v Týnci na Sázavou...

Dnes jsme byli na výletě. Nebyl to jen tak obyčejný výlet. Byl to sedmý ročník Ondrova vzpomínkového turistického výšlapu, který připravila Libuška Fáryová za podpory své rodiny a přátel.

Pořádá ho jako vzpomínku na svého syna Ondru /a ostatní děti rodičů z Dlouhé cesty/, který kromě toho, že krásně zpíval a fotil, byl i vášnivým turistou a moc rád chodil po vlastech českých s batohem na zádech.  Před sedmi  lety tragicky zahynul  pod koly tramvaje.  A Líba se přes všechen svůj smutek snaží  předávat dál  jeho lásku k přírodě, k lidem a k životu vůbec.  Důkazem,  že se jí to daří je i to, že na výšlap chodí každým rokem stále více lidí. A jen díky tomu, že Posázavský Pacifik ani hospoda U Vrtíšků nejsou nafukovací , nás letos nešlo  více než vloni. Přesto se nás ráno na nádraží sešlo  téměř 80.

Stejně jako v loňském roce  jsme vyjížděli  speciálně vypraveným Posázavským Pacifikem z Hlavního nádraží v Praze.  Jela jsem s Míšou a poprvé i s Tomáškem.  Ráno teploměr ukazoval minus 6 stupňů Celsiaa. Krátce jsem se zasnila a vrátila o rok dříve, kdy nás na výletě čekalo 25 stupňů. Takže letos to válendo na trávě nebude. Zabalit, čepice, rukavice, šálku... Jak říká Míša a klasik,  neexistuje špatné počasí, je jen špatné oblečení.  Ale už za chvilku bylo jasné,  že den to bude krásný. Z nebe se začalo smát sluníčko…

Na nádraží jsme byli včas. Tomík chtěl ještě na  záchod.  Pokud jste ještě nebyli na Hlavním nádraží na nových záchodech, funguje to tak, že do turniketu hodíte 20,-Kč, poté se otevřou plexisklová dvířka, cca 120 cm vysoká a můžete vstoupit do toaletní zóny.  Dvacetikorunu jsem našla, tak nic nebránilo vyčůrání  se na úrovni. Ale ouha. Když jsem minci vhodila do příslušné dírky a  chtěla  vzít Tomíka do náruče a projít, tak mi mrška vyklouzl , vběhl dovnitř a já už to nestihla. Tak a teď CO??? Hurá, nějaká paní vyšla z kabinky. Vidím Tomíkův vyděšený výraz, co to provedl, tak paní říkám: Prosím Vás, nemohla byste mi přes ten turniket podat dítě? Paní se podívala na Tomáška pak na mě, myslela si zřejmě, že jsem ho tam z úsporných důvodů poslala samotného a dost drsně řekla:  Paní, já mám zakázáno zvedat těžká břemena!  Mám na to potvrzení od lékaře a jedu do lázní! Tomášek  se zalekl její přísnosti a začal  řvát jako na lesy,. Všechny turnikety se rozpípaly . Naštěstí rychle přiběhla paní z hlídací kabiny, projela svou kartou čtecí zařízení na turniketu, dvířka se otevřela  a já mohla vběhnout za ním. Tak nám to vesele začalo.

Na nástupišti nás přivítala Líba. Jako každý rok tam byli Ondrovi přátelé,  Libuščiny spolupracovníci, kamarádi, a několik známých z Dlouhé cesty.

Po cestě nám pan Běhal z o.s. Posázavský Pacifik popsal, kudy pojedeme a že se bude opravdu na co dívat. Úsek z Davle do Krhanic je totiž jedním z nejhezčích úseků v ČR, kudy vede železnice. A možná i tím nejkrásnějším vůbec. A pan Běhal měl pravdu. Byl to úchvatný pohled. Jste ve skalách, projíždíte mezi nimi, vidíte přírodu všude kolem a dole až hrůzostrašně hluboko přímo pod vámi se vlní Sázava….Na chvíli jsme zastavili i za viaduktem Žampach, mohli jsme z vlaku vyskákat a tou krásou, včetně vyhlídkou na Žampach se v klidu pokochat.

Skoro všichni vystoupili v Krhanicích, odkud pokračovali pěšky  do Týnce nad Sázavou. Tam na ně čekal oběd a zpáteční pacifik. My jeli dále rovnou do Týnce, protože s Tomíkem bychom určitě nestihli plánovaný oběd a možná ani ten zpáteční vláček. V Týnci jsme si prohlédli řeku,  okolí hradu a kostela sv. Šimona a Judy.  Po obědě v restauraci U Vrtíšků jsme se do Prahy vydali trošku dříve než ostatní . Jeli jsme běžným spojem, ale stejně krásnou trasou jako tam.

Na cestě do Týnce s námi jela ve vagónku paní redaktorka  z Českého rozhlasu, která připravuje o DC pořad. Zeptala se s mikrofonem Tomáška, kam jede. Ten jí bez zaváhání dopověděl, že do Japonska.  Zřejmě mu název Týnec připadal dost fádní, tak si náš cíl pojmenoval podle svého.  Přes naše vysvětlování trval na svém a o tom, co v Japonsku zažil, vyprávěl  doma celý večer. Jak viděl pohádkový vláček, psa Čertíka, jak mu paní pokladní orazítkovala snad i tričko, ale hlavně - že maminka neměla peníze na záchod, tak musel začít plakat. A pak přišla paní s kreditkou, otevřela dveře a maminka se konečně mohla jít vyčůrat….

Letos nám tedy snad Líba, Ondra i ostatní odpustí, že to byl takový náš minivýlet a že jsme si navzájem moc nepopovídali. Ale s nadšením jsme poznali další kousek naší krásné země. A i když nás  mrazivý větřík štípal do tváří, tak sluníčko se na nás smálo celý den a modré nebe bylo na dosah…

Líbo díky!

Projekt 365 - Den 42

Úplně nejrychlejší jáhelník

200 gramů jáhel několikrát properu v horké vodě. Vysypu do zapékací misky, naleju na to 1 litr mléka, posypu 80 g třtinového cukru, položím 200 g na plátky nakrájených jablek, pár rozinek, můžete i ořechy.  Nakonec přidám na plátky nakrájené máslo – 60g. Dám to do trouby na 160 stupňů a mám to tam tak dlouho, dokud mléko nezmizí.  Když to dáváte do trouby, tak vám připadá, že v tom mléce všechno plave, ale ono se to za chvilku usadí. Jí se spíše lžičkou, ale i tak chutná náramně!

Projekt 365 - Den 41

Jo Nesbo - Sněhulák

Ačkoliv jsem velkou obdivovatelkou Agathy Christie, nikdy jsem nepřečetla ani jednu její detektivku. Ale její Vlastní životopis je jedna z mých nejmilejších knížek. Možná úplně ta nej.

Detektivky mě totiž nikdy moc nebavily a počet, který jsem přečetla, by pravděpodobně nepřesáhl počet prstů na jedné ruce.

Ale Sněhulákovi jsem nemohla odolat. Číhal na mě všude. V novinových žebříčcích nejprodávanějších knih, v knikupectvích na předních poličkách. Když jsem se procházela mezi regálky v prodejně knih v Újezdě nad Lesy a hledala jsem dárek pro Míšu, vzala jsem si jeden výtisk do ruky. Pan prodavač zbystřil můj nerozhodný zájem a vybafl na mě: Jo Nesbo – severští autoři -  čtete je? Nee, já je asi ani neznám… Vy neznáte knížky Jo Nesba? Jméno ano, ale nic jsem od něj nečetla. Takže vy neznáte Harryho Holeho? Ne. Zastyděla jsem se. /Já znám jenom Sherlocka a majora Zemana,pomyslela jsem si, ale byla jsem raději ticho./ Tak to musíte napravit! Za pár minut jsem odcházela se Sněhulákem v igelitce a Míša ho našla o pár dní později pod stromečkem. A já si ho nedávno vypůjčila.

Knížku jsem přečetla velmi rychle – znamení, že to nebyla nuda. Harry Hole? Přes svoje nešvary symaťák, na kafe bych se asi přemluvit nechala.  Děj je napínavý a hlavně srozumitelný /pro mě je totiž obtížné se orientovat v knize, která má více než pět postav/ a tady jsem to zvládla celkem v pohodě. Skoro si už myslíte, že je vše vyřešeno, a ono se to zase nějak zvtrtne…Bavilo mě to.

Ale hodně se tam vraždí, je tam dost krve a lidi jsou na sebe zlí. No těžko čekat, že si v detektivce budou lidé pomáhat, pobíhat po louce a všechno dělat od srdíčka..

Takže Jo a Harry díky, byli jste skvělí…Přesto se omlouvám, ale co se týče detektivek - mám vybráno na pár let dopředu…A myslím to od srdíčka.

Harry nikdy nedokázal pociťovat skutečnou radost ve chvíli, kdy případy, na nichž pracoval, byly jednoho dne prostě vyřešené, dokončené, hotové. Dokud probíhalo vyšetřování, představovalo vyřešení případu jeho cíl, ale jakmile k tomuto cíli došel, prostě věděl, že v cíli není. Nebo že neměl v úmyslu zamířit sem.  Věc se měla tak, že se cítil prázdný, že úspěch nechutnal tak, jak si sliboval, že chycení viníka vždy doprovázela otázka: A co teď?

 

Projekt 365 - Den 40

kostel sv.Ludmily - nám.Míru v Praze.
 

Projekt 365 - Den 39

Rybník na kraji Újezda nad Lesy...

Projekt 365 - Den 38

 



Tak jsem si myslela, že tyhle pohledy z terasy budou  až příští zimu...

Projekt 365 - den 37

Projekt 365 - Den 36

Ivetka tu dnešní přednášku o výživě nějak špatně pochopila... Bibi už je pod peřinou... A to chtěla jít na procházku se sousedem. Tak nevím nevím, kde  jsem udělala chybu...

Projekt 365 - Den 35

Učím se používat noční režim...

Z mostu Legií...



Z Kampy...



z Kampy podruhé...

                                       Iveta s Ivetou - divadlo Kampa, představení BlaŽenky

Projekt 365 - Den 34

Staré rodinné fotografie. Patří k věcem, jejichž hodnota se nedá změřit penězi. Co byste si vzali, kdyby hořelo a museli jste rychle opustit dům|? Krabici s našimi fotkami, odpoví spousta lidí. Dnes už je to paráda. Fotky máme ve fotáku, v počítači, na CD i na papíru. Ale ty staré většinou jen v krabicích nebo v albech.
Pamatuji si velmi dobře dobu, kdy jsem s napětím čekala na den, kdy si půjdu pro vyvolané fotky. Byla jsem vždycky jako na trní. Povedly se? Jak tam budeme vypadat? A co jsme to vlastně fotili? Měla jsem takový svůj malý vyzvedávací rituál. Pro fotky jsem šla za každých okolností sama. Většinou ještě  v místě odběru  nebo na ulici jsem pytlík otevřela a v rychlosti udělala první cenzuru. Stejně jako tenkrát.  Byl krásný slunečný den. Vyzvedávala jsem si fotky z letní dámské sportovní dovolené v Chorvatsku. Bylo to ve sběrně, která byla umístěna v prodejně Elektro v Čelákovicích. Ještě uvnitř prodejny jsem sáček otevřela a všechna fota  v rychlosti prohlédla. Skupinky holek zprava, zleva, moje hlava kouká z moře /hrůza/, moje nohy koukají z moře/to už je lepší../ A pak jsem ji uviděla. Tak tentokrát jde z kola ven zaručeně tahle. Už si nepamatuji, kdo mě tenkrát fotil. Vypadala jsem, jako by mě ústav CHOROT /pro choromyslné a otylé zároveň/  poslal za velmi snaživé chování  k moři. A já ho vidím v tu chvíli poprvé v životě a navíc každým okem na jiné straně ostrova.

Tak tu nemohou vidět ani děti, kterým jsem se ještě v té době líbila vždy a všude. Děti, takhle opravdu vypadám? Hrozila jsem se pokaždé...Jo jo mami, ve skutečnosti jsi skoro tak hezká…

Fotku jsem z hromádky vytáhla a nenápadně  ji zasunula do kabelky. Pokračovala jsem v cestě na poštu a do lékárny.  Před poštou jsem na druhém chodníku zahlédla kamarádku a zamávala jí, že hned budu u ní. Jen něco hodím do schránky.  Ruka rychle vplula do kabelky, vytáhla dva tři dopisy, nožky rychle popoběhly ke schránce a ŠUP! V tu chvíli se mi udělalo mdlo. Začala jsem zběsile hrabat v kabelce a zjistila jsem, že ANO!  Že ŠUP opravdu proběhlo se vším všudy. Že jsem tu příšernou idiotku, já ještě větší idiotka hodila do schránky. Před očima jsem měla mžitky a okamžitě mi začalo nabíhat zaručené pokračování:

V puntikatých plavkách visím na poště za okénkem, vedle ztraceného řidičáku pana Nováka a fotografie bezzubé babičky /ztráty a nálezy/. Lidé chodí  pro dopisy, pro balíky, dávají hlavy dohromady, koukají na mě a říkají si: TO vypadá jako ta.... Ale je nějaká divná. Chudák, to je určitě ona! A se soucitem dodají: Ale plavky má čisté…

V tu chvíli jsem si přála, aby v noci na poště hořelo. A aby nikoho nenapadlo zachránit tu zpropadenou  schránku na dopisy. 

Dodnes nevím kde to foto skončilo. Nejspíš bez jakéhokoliv zájmu někde v poštovním odpadkovém koši.  Jen si mlhavě pamatuji, že jsem ještě šla do té lékárny a požádala o něco na hlavu a sklenici vody. Od té doby cenzuru nedělám. Vždyť těm, pro které ty fotky schovávám do krabice, je vlastně úplně jedno, jak hezká na nich jsem…

 

Projekt 365 - Den 33

 Maminko, budeš si se mnou hrát na kouzelníka?

A jak se to hraje?

Já vždycky zakouzlim, aby něco zmizelo,joo?

Tak jo. A co to bude?

Ty...

Projekt 365 - Den 32

Nanna Hesaru Martina.

Tohoto krásného slona jsem minulý měsíc vyhrála v soutěži!

Byla to taková rychlovka. Jednoho rána jsem otevřela FB a Maruška Těthalová, tehdy pobývající v Indii tam umístila status: Kdo první  přeloží následující věty, tomu něco přivezu:

Hanti, nimma hesaru enu?
Nanna hesaru Marie.
Pod statusem žádná odpověď. Nikdo zřejmě nevěděl. Nebo to bylo tím, že bylo teprve pět ráno… /to spíš/. Chopila jsem se příležitosti a hujersky jsem okamžitě odpověděla: Paní, jak se jmenuješ?Jmenuji se Eva.

V té rychlosti jsem se trouba spletla, protože jsem myslela na její dceru Evu, za kterou do té Indie přijela. Maruška to vzala velkoryse  a uznala mě veřejně jako výherkyni. Do Indie přijela za dcerou, která od loňského srpna působí  v saleziánské škole pro děti z chudých rodin. Za pár dní po jejím návratu mi přišel poštou tenhle krásný látkový slon. Koupila ho v jednom obchodě v Bangalore. Prodavač byl prý velmi vtipný. Říkal, že má  velké štěstí, že je jeho šéf na obědě, protože jinak by jí nemohl dát slevu. To byla KLIKA!  Je neuvěřitelné, jak může oběd jednoho indického šéfa udělat za pár týdnů radost české hospodyňce.

Už i vím, co s ním udělám. Všiju ho do látky a vyrobím si luxusní indický polštářek.

Vezmu si ho pak sebou na přednášku. Tedy pokud mě Maruška pozve...

Projekt 365 - Den 31

Někde jsem četla, že v poslední době se mění žebříček ztrát, které v životě člověka vyvolávají nějaké trauma. Do tohoto seznamu lze nyní zařadit např. i ztrátu dat z počítače. Moje sestra přijela za synovcem na dětský tábor. Když vystupovala z auta, viděla na kopci pobíhat celý tábor. Každý něco držel v ruce. Někdo s tím vyskakoval do výšky, někdo lezl po čtyřech, jiný zas visel na větvi. Všechno prováděli v jakémsi šoku, jejich výrazy byly úplně mimo. Myslela si, že děti hrají nějakou novou bojovku. Bojovku nehráli. Hledali ztracený signál.

Moje mamka v pátek ztratila celý telefon. Ráno jela nakupovat  autobusem do Mladé Boleslavi a dala si ho do kapsy u kabátu. Když stála na autobusové zastávce, že pojede zpět domů, chtěla někam zavolat a v tu chvíli zjistila, že telefon v kapse není. Začala panikařit a vydala se zpět po trase, kterou za celý den absolvovala. Ptala se v Kauflandu, v lékárně a v kavárně lezla dokonce po čtyřech, protože si tam kabát svlékala /bylo zrovna MDŽ, tak si dala dortík/. To mi teda ten dort stál za to! Prosila prodavačky, aby jí hned daly vědět, až telefon najdou a na kousky papírků jim v roztržitosti psala své ztracené tel.číslo. Nešťastná se vrátila na zastávku. V slzách poprosila pana řidiče, aby se pozeptal na centrále, zda-li telefon nenašli v ranním autobusu. Tak to je KONEC, pomyslela si. Mám tam VŠECHNO! Celou cestu v autobuse probrečela. Při tom stačila vymyslet, že hned jak přijde domů, zavolá na své ztracené číslo z domácí pevné linky a tomu, kdo telefon zvedne, pořádně vynadá.

Jak si vše naplánovala, tak bylo. Ještě v kabátu vytáčela… Najednou ucítila slabé brnění na zádech. Ježiš, to je můj telefon! KDO mi ho tam dal? Vtrhla rukou do kapsy a zjistila, že tam má dirku. Z dirky byla najednou díra a ruka chňapla po vrnícím aparátku. Díky bohu! Já jsem tak šťastná! Vykřikovala a tančila po chodbě. Možná došlo i na nějaký telefonní polibek. Úplně si v tom opojení zapomněla vynadat! A že by si to zasloužila!

PS: Každopádně přemýšlím, že u mamky na půdě prohmatám podšívky u všech starých kabátů. Peněženky a klíče přece nezvoní.Tak jak k tomu pak přijdou, že jo.

Projekt 365 - Den 30

Žítkovské bohyně

Málokdy se mi stane, že dostanu jako dárek knížku, o které vůbec nic nevím. Nikdy jsem o ní neslyšela, ba ani neznám autora či autorku.  To se mi přihodilo nedávno, když mi Míša s Honzou nadělili Žítkovské bohyně od Kateřiny Tučkové. Slovo Žítkovské mi něco říkalo, ale nevěnovala jsem tomu v první chvíli žádnou pozornost.  Bohyně -  to bude něco mystického…No uvidíme. Hned jak jsem se do knížky začetla, věděla jsem, že to opět nebude jen tak.  K obědu byly špagety s kečupem a v noci, když všichni spali, jsem pobývala v kraji Bílých Karpat. Strávila jsem tam pět dní a hlavně nocí.. Začala jsem  poznávat místa, kde se celý příběh odehrává. Je to kraj mojí kamarádky Ivetky Coufalíkové a dokonce jsme jednou přímo na Žítkové pořádali rekondiční víkend pro Dlouhou cestu. Všechny příběhy žen, které měly vyjímečné schopnosti, vycházejí z opravdových postav, což bylo pro mou čtenářskou zvědavost další velké plus. Tyto ženy – bohyně  - uměly léčit, předvídat přírodní jevy i budoucnost. Žily si svým přírodním životem a snažily se – až na vyjímky – pomáhat všem, kdo za nimi s prosbou o pomoc přišly. V  minulém století se však staly vážnými vnitřními nepřáteli. Hlavní příběh bohyně Surmeny, popisuje a rozplétá její neteř Dora. Objeví svazky StB a snaží se vypátrat všechny okolnosti tetina nešťastného konce. Ačkoliv Dora sama nepřevzala vyjímečné schopnosti žen svého rodu, předvídanému osudu  stejně neutekla...

Fascinovalo mě, že se příběhy odehrávají v době, kdy už jsem byla na světě. Přitom jsem měla pocit, že čtu o životě v  předminulém století…A také mě překvapilo, že se autorka  narodila v roce 1980.
Je to určitě knížka, která mě v posledním roce  nejvíce cvrnkla do nosu. Těším se, až si přečtu tu, kterou  Kateřina Tučková napsala již dříve a získala za ní cenu Magnesia Litera 2010-  Vyhnání Gerty Schnirch. Další informace o autorce můžete najít na:
www.katerina-tuckova.cz.

„Dora od ní odcházela zaražená. Překvapilo ji, že Kopanice před ní mohly ještě něco skrývat. Ty Kopanice, na kterých zná každý kámen, každý strom a každou pěšinu mezi stráněmi. Že mohly skrývat něco tak blízkého jí samotné, jako byla její vlastní teta.

Stoupali s Jakoubkem nahoru na Bedovou vlahým letním podvečerem pomalu, jen co noha nohu mine, a Dora se nemohla zbavit pocitu zrady. Proč jim o ní neřekli? Proč o ní všichni, kdo  ji mohli pamatovat, mlčeli, a proč o ní nic nenašla ani mezi tou řadou nejrůznějších dokumentů, které ji procházely rukama v archivech?“

Projekt 365 - Den 29

Dnes jsme se vrátili z Rakovníka. Byl to předposlední den naší  oficiální přípravy na pěstounství. Koncem března nás čeká ještě půldenní příprava s Tomáškem.  Pak proběhne závěrečné hodnocení . Když to všechno dobře dopadne a budeme uznáni jako schopní náhradní rodiče, mohli bychom být přibližně v květnu zařazeni do oficiálního registru žadatelů o pěstounskou péči.Tak se pokusím shrnout, co všechno jsme v průběhu posledních 12ti měsíců museli absolvovat:

Začátkem března  2012 jsem  poprvé navštívila  OSPOD pro Prahu –východ. Dostala jsem pro sebe i pro Jardu několik dotazníků. Až vše vyplníme a seženeme potřebná potvrzení,  máme zavolat.  Papíry zahrnovaly: osobní dotazník,  vyjádření od lékaře, potvrzení o příjmech,  dotazník na naši domácnost, dotazník o představě o dítěti. Dále jsme museli napsat naše příběhové životopisy a přiložit fotografie.

Za čtrnáct dní jsme měli vše připraveno. Za další dva týdny nás navštívila sociální pracovnice přímo doma. Vše proběhlo v přátelském duchu, žádné zkoumání, jak je kde uklizeno a žádné nepříjemné otázky. Paní nás informovala, že všechny materiály zpracuje a zašle na Krajský úřad. Odtud dostaneme  pozvání k psychologickým testům, ale nejdříve tak za dva měsíce, mají toho prý hodně. Koncem června jsem už trošku znejistěla a na KÚ jsem zavolala, jak to s pozváním vypadá a zda-li si můžeme naplánovat nějakou dovolenou. Dovolenou si samozřejmě naplánovat můžete. Teď budou prázdniny, tak se nic dít nebude.  

Koncem září  jsme konečně obdrželi pozvánku k účasti na psychotestech. Ty obnášely  vyplnění jednoho dlouhého  testu na počítači – cca 180 otázek – u těch posledních jsem už ani nevěděla, jak se jmenuju, natož jestli je správně a,b nebo c.  Pak  následovalo vyplnění  několika dalších dotazníků  o našem dětství,  partnerství  a osobnostní test   včetně otevřených otázek. Každý z nás vyplňoval všechny papíry za sebe zvlášt, nesměli jsme opisovat.  Po třech týdnech jsme přijeli na vyhodnocení  písemných testů a ústní pohovor. Vše dopadlo dobře a tak už jsme mohli čekat na pozvání  do Rakovníka k přípravným kurzům. Podle nového zákona jsou pro „trvalé“ pěstouny povinné 2x 3 dny /48 hodin/ a jeden den na přípravu i se stávajícím  dítětem v rodině.  

Kurzy proběhly tento březen. Sešly jsme se tři páry. Což mě překvapilo. Myslela jsem si, že nás bude mnohem více. Ale na druhou stranu jsem byla ráda. Bylo to takové komorní a rodinné. Seznámili jsme se s vývojovou psychologií dítěte včetně jeho možných vzdělávacích poruch.Hodně jsme probírali možný kontakt s biologickou rodinou a na základě opravdových příběhů jsme nacvičovali různé konfliktní situace. Kromě toho jsme absolvovali  například právní přípravu, besedu s pěstounskou rodinou a  s panem ředitelem z dětského domova.  Rozloučili jsme se namalováním velkého kufru. Dovnitř jsme lepili lístečky se vším, co nás napadlo - co všechno si v tom kufříku náš nový člen rodiny přinese. Bude to  třeba jeho nejmilejší hračka, základní oblečení, anamnéza od lékaře, ale  i  nějaké vzpomínky a možná i strach, nejistota a zvědavost.  A na nás bude to všechno  postupně z kufříku vyndat, rozbalit a  nějak s tím naložit... Jak se nám to bude dařit a jestli vůbec dostaneme příležitost, to zase napíšu někdy příště…

Projekt 365 - Den 28

Potřetí a naposled - kostel sv. Bartoloměje v Rakovníku...

 

 

Projekt 365 - Den 27

Hospoda, jak má být - nesmí se tu kouřit a mají tu kofolu.

Projekt 365 - Den 26

Tak tohle mi dělá od té doby, co ho teta Lída učila čerpat energii ze stromů... Podle toho, jak řádí, to možná i funguje...

Projekt 365 - Den 25

Na procházce...

Projekt 365 - Den 24

Na rohu v zahrádce naproti pizzerii...

Projekt 365 - Den 23

Moje nová pracovní obuv. Dnešní výhodný a hlavně rychlý nákup! Nerada si totiž kupuju něco nového na sebe a už vůbec ne boty. Nemám na to buňky. Obdivuju všechny kamarádky, které mají doma několikero párů bot – ke kalhotům, k sukni, do divadla a na výlet: Tyhle jsou k těm červeným šatům. Těm jsem prostě nemohla odolat. A tyhle? Ty jsem si koupila k té bleděmodré kabelce, víš? Jo jo, jasně, ty k ní krásně půjdou…kývu obdivně hlavou.

Moje vizáž IQ zvládne mít doma kromě sportovních ještě jedny boty do sucha a jedny boty do deště. V létě nějaké universal pantoflíky, ve kterých chodím dávat králíkům a večer jsem v nich schopná jet na besedu s velvyslancem. A když vydrží, tak je koncem sezóny v Chorvatsku používám coby boty do vody. A v zimě musím mít s kožíškem, pokud možno o dvě čísla větší, aby se mi tam vešly troje vlněné fusekle. Pohodlí  a neutrálnost to je pro mě priorita číslo jedna. Nová koupě nastává až ve chvíli, kdy palec sjíždí zem, případně se boty rozpářou nebo rozpadnou přímo na cestě. Stalo se mi to dvakrát a  pokaždé  - světe div se - pár metrů před prodejnou obuvi. Nedávno jsem zažila úsměvnou historku. Stála jsem zase při jednom rychlém nákupu v Humanicu u pokladny a přišel tam pán – cizinec. Srozumitelnou angličtinou vysvětlil slečnám prodavačkám, že mu praskla bota a že by ji chtěl reklamovat. Jedna z prodavaček mu mile odpovídá, že JE  může přinést. My se na to podíváme a případně vyměníme. Vtom se pán ohnul, sundal si levou mokasínku, položil ji na pult a s úsměvem řekl: Tak tady to je ona. A z peněženky vyndal účet. Prodavačky se na sebe podívaly s výrazem, že takhle teda nee. Jedna z nich se k němu naklonila přes pult a začala výrazně a hlasitě artikulovat:

To takhle  nemůžete. To je musíte umýt, dát obě do krabice a přinést je k reklamaci.

Proč obě? Diví se pán. Mě stačí vyměnit tu jednu. Tu levou. Pravou mám pěkně vyšláplou. Jsem s ní moc spokojen.

Prodavačka zvyšuje hlas, aby pán lépe rozumněl:

Ale to NEJDE! Koupil jste je jako pár a jako pár je musíte reklamovat.

A proč to nejde? Dejte mi novou levou a tu zbylou pravou si spárujte s tou mou starou levou a můžete si reklamovat celý pár! Je v tom nějaký PROUBLEM? S anglickým klidem trval na svém.

Tak víte co, sire,  támhle ty boty máme, dojděte si tam a tu jednu levou si tam vemte. Vzdala to jedna z nich.

Pán začal přešlapovat v ponožce a moc se mu nechtělo. Načež ta druhá strčila do té první a povídá: Asi chce, abys mu tam došla, asi se mu tam v těch ponožkách nechce. Slečna prodavačka vzdychla a pro botu nakonec odešla.

Nevím, jak to všechno dopadlo. Jestli se jim podařilo tu zapeklitou situation vyřešit a spárovat tu správnou levou s tou správnou pravou. Každopádně  to byl moc sympatický pán.  Úplně jsem si ho představila jak si  jde po Praze a praskne mu bota, stejně jako se to stává mně. Tak si najde účet v peněžence, zjistí že jsou ještě v záruce a dopajdá si  pro novou. Trošku trvá, než to slečny prodavačky pochopí, ale nakonec dostane svolení se přezout.  Napadlo mě, co by asi dělal, kdyby už jeho boty v regálu nebyly. Ale pokud je na tom stejně jako já, zřejmě by to moc neřešil a vzal by si nějakou podobnou. Třeba bleděmodrou. Co na tom že že měl černou kabelu? Pohodlí nadevše!

Projekt 365 - Den 22

Tomášku, dáš si kiwíčko??

Jo jo, dám! Moc rád!

Tak ho oloupu a nesu mu ho v misce k televizi k pohádce...

Tak tohle nechci, já myslel pivíčko!

 

 

Projekt 365 - Den 21

První stromeček, který jsem dostala, je ten vpravo a věnovala mi ho Lucka Dolejší /spolu s Petrem/. Postup výroby mě naučila Vlaďka Frgálová. Holky díky! Období červen - září loňského roku jsem drátkovala jako divá a kdekdo z mých známých byl více či méně povedeným stromkem obdarován. Ty nejmilejší vznikly v Chorvatsku nebo krátce po něm, kde jsem používala kamínky z pobřeží a každému jsem vysvětlovala, že to není jen tak obyčejný stromeček, že ten kamínek omývalo Jaderské moře, a to už teda NĚCO znamená! Ten vlevo jsem vytvořila dnes při Vyprávěj. A je to můj poslední. Jaro bude ve znamení pletení košíků.

Jak jsme málem stavěli sen.

Už dlouho jsme se připravovali na rekonstrukci pokojíčku a ložnice a nějak  se nám nedařilo začít. Zkusila jsem tedy jako první start poslat přihlášku do pořadu Jak se staví sen. Jarda mi řekl, že pokud nás vyberou, tak se žádného natáčení v žádném případě účastnit nebude. Nehodlá před celým národem proskakovat papírovou plachtu  a radovat se ze zeleného pokoje a květované tapety. V žádném případě nebude vítat před domem auto s tlampačem. Nebude spolu s moderátorem jásat: Tak jdeméééé na tóóó! A odpovídat na otázku: Tak co tomu Jardo říkáte? Co by tomu řekli v práci.
Během 14tidnů  nám přišla pozvánka na konkurz. Podmínkou byla účast všech, kteří v domě bydlí a rekonstrukce se jich bude týkat. Jarda souhlasil, že na konkurz půjde, ale jestli nás vyberou na natáčení, tak to už teda v žádném případě ne. Bylo potřeba připravit počítačový plánek prostoru, což nám udělal hodný skorostrejda Renda a prostory nafotit. Pro mě však byla výzvou věta: Je nutné připravit si zdravici do kamery. Vtipnost a nápaditost se cení. Tak jsem zavařila své mozkové závitky a připravila si následující zdravici:

Dobrý den, přijeli jsme k vám z Koloděj a všechny moc zdravíme! Do pořadu jsme se přihlásili proto, že bychom potřebovali zrekonstruovat prostor v prvním patře na dětský pokojík a ložnici. Momentálně nemáme pořádně určené co je co, a začíná to mít vliv na chod rodiny. A hlavně na  naše funkce ŽIVOČICHÁŘE. Takže to fakt hoří!

Byla jsem nadšená z té formulace o živočichářovi. Připadalo mi to děsně vtipný. Předříkávala jsem si to před zrcadlem, ve vaně, v autě. Těšila jsem se, jak všechny pobavím a jak nás hned vyberou, protože „ta paní je vtipná“. Konkurz byl v neděli. V pátek jsem měla zvýšenou teplotu  v sobotu jsem přišla o hlas. Jarda se zaradoval, že nikam nepojedeme, ale já jsem se nehodlala tak lehce vzdát.   V neděli odpoledne jsme vyrazili do Prahy do nejmenovaného hotelu. Představovala jsem si, že to bude v nějakém pěkném hotelovém prostoru s občerstvením, s programem pro děti  atd… Ale to byl jenom sen. Do čekací místnosti 5x5 metrů stále přicházely nové rodiny, většinou s více dětmi, někdy i s babičkou a s dědou. Měla jsem v sobě dva paraleny, tak jsem naštěstí pospávala. Důležité bylo, že jsme měli židle. Mnoho lidí stálo, děti se povalovali na zemi. Po dvou hodinách nás zavolali na řadu:

Dobrý den, posaďte se. Přivítal nás unavený mladík u počítače.

Tak se podíváme na ty plánky a fotky... Pár otázek na prostor a dům a pak očekávaná věta:  Tak to bychom měli. A teď nám řeknete něco na kameru. Máte TO připravené?

ANO máme! Zasípala jsem s nadšením a viditělně jsem ožila. Přišla MOJE chvíle.

Tak tady se postavte, tady pán, tady děcko a můžete začít:

Dobrý den. Přijeli jsme k vám z Koloděj a všechny moc zdravíme! Do pořadu jsme se přihlásili proto, že bychom potřebovali zrekonstruovat prostor v prvním patře na dětský pokojík a ložnici. Momentálně nemáme pořádně určené co je co, a začíná to mít vliv na chod rodiny a hlavně na naše funkce ŽIVOČICHÁŘE. Takže to fakt hoří!

Ticho. Kameraman a pán od počítače se na sebe podívali. Pán od počítače řekl: To je CO ten živočichář? /Později jsem si uvědomila, že pán měl trošku přízvuk, takže české filmy asi nesledoval./

To je z filmu Vesničko má středisková. Taková hláška...snažila jsem se pousmát alespoň já.

Nato pan kamerman řekl:

Tak nám to povězte ještě jednou, ale před tím živočichářem to ukončete.

Ale tam se psalo, že to má být vtipné...  Špitla jsem.

Řekl jsem před živočichářem utnout.

Vysípala jsem to tedy ještě jednou a ukončila podle přání.

Děkujeme. Tak takhle to je v pořádku. Nashledanou.

Nashle.

Doma jsem musela slíbit, že to byl náš první a poslední konkurz na cokoliv.

S přestavbou začínáme sami. Snad to stihneme, dokud funkce fungují, stěrače stírají a já jsem vtipná.