Jo Nesbo - Sněhulák
Ačkoliv jsem velkou
obdivovatelkou Agathy Christie, nikdy jsem nepřečetla ani jednu její
detektivku. Ale její Vlastní životopis
je jedna z mých nejmilejších knížek. Možná úplně ta nej.
Detektivky mě totiž nikdy moc
nebavily a počet, který jsem přečetla, by pravděpodobně nepřesáhl počet prstů
na jedné ruce.
Ale Sněhulákovi jsem nemohla odolat. Číhal na mě všude. V novinových
žebříčcích nejprodávanějších knih, v knikupectvích na předních poličkách. Když
jsem se procházela mezi regálky v prodejně knih v Újezdě nad Lesy a hledala
jsem dárek pro Míšu, vzala jsem si jeden výtisk do ruky. Pan prodavač zbystřil
můj nerozhodný zájem a vybafl na mě: Jo Nesbo – severští autoři - čtete je? Nee, já je asi ani neznám… Vy neznáte knížky Jo Nesba? Jméno ano, ale nic jsem od něj nečetla. Takže
vy neznáte Harryho Holeho? Ne. Zastyděla
jsem se. /Já znám jenom Sherlocka a majora Zemana,pomyslela jsem si, ale
byla jsem raději ticho./ Tak to musíte napravit! Za pár minut
jsem odcházela se Sněhulákem v igelitce a Míša ho našla o pár dní později pod
stromečkem. A já si ho nedávno vypůjčila.
Knížku jsem přečetla velmi rychle
– znamení, že to nebyla nuda. Harry Hole? Přes svoje nešvary symaťák, na kafe
bych se asi přemluvit nechala. Děj je
napínavý a hlavně srozumitelný /pro mě je totiž obtížné se orientovat v knize,
která má více než pět postav/ a tady jsem to zvládla celkem v pohodě. Skoro
si už myslíte, že je vše vyřešeno, a ono se to zase nějak zvtrtne…Bavilo mě to.
Ale hodně se tam vraždí, je tam
dost krve a lidi jsou na sebe zlí. No těžko čekat, že si v detektivce budou lidé pomáhat, pobíhat po louce a všechno
dělat od srdíčka..
Takže Jo a Harry díky, byli jste skvělí…Přesto se omlouvám, ale co se
týče detektivek - mám vybráno na pár let dopředu…A myslím to od srdíčka.
Harry nikdy nedokázal pociťovat skutečnou radost ve chvíli, kdy případy, na nichž pracoval, byly jednoho dne prostě vyřešené, dokončené, hotové. Dokud probíhalo vyšetřování, představovalo vyřešení případu jeho cíl, ale jakmile k tomuto cíli došel, prostě věděl, že v cíli není. Nebo že neměl v úmyslu zamířit sem. Věc se měla tak, že se cítil prázdný, že úspěch nechutnal tak, jak si sliboval, že chycení viníka vždy doprovázela otázka: A co teď?
