Jak jsme málem stavěli sen.

Už dlouho jsme se připravovali na rekonstrukci pokojíčku a ložnice a nějak  se nám nedařilo začít. Zkusila jsem tedy jako první start poslat přihlášku do pořadu Jak se staví sen. Jarda mi řekl, že pokud nás vyberou, tak se žádného natáčení v žádném případě účastnit nebude. Nehodlá před celým národem proskakovat papírovou plachtu  a radovat se ze zeleného pokoje a květované tapety. V žádném případě nebude vítat před domem auto s tlampačem. Nebude spolu s moderátorem jásat: Tak jdeméééé na tóóó! A odpovídat na otázku: Tak co tomu Jardo říkáte? Co by tomu řekli v práci.
Během 14tidnů  nám přišla pozvánka na konkurz. Podmínkou byla účast všech, kteří v domě bydlí a rekonstrukce se jich bude týkat. Jarda souhlasil, že na konkurz půjde, ale jestli nás vyberou na natáčení, tak to už teda v žádném případě ne. Bylo potřeba připravit počítačový plánek prostoru, což nám udělal hodný skorostrejda Renda a prostory nafotit. Pro mě však byla výzvou věta: Je nutné připravit si zdravici do kamery. Vtipnost a nápaditost se cení. Tak jsem zavařila své mozkové závitky a připravila si následující zdravici:

Dobrý den, přijeli jsme k vám z Koloděj a všechny moc zdravíme! Do pořadu jsme se přihlásili proto, že bychom potřebovali zrekonstruovat prostor v prvním patře na dětský pokojík a ložnici. Momentálně nemáme pořádně určené co je co, a začíná to mít vliv na chod rodiny. A hlavně na  naše funkce ŽIVOČICHÁŘE. Takže to fakt hoří!

Byla jsem nadšená z té formulace o živočichářovi. Připadalo mi to děsně vtipný. Předříkávala jsem si to před zrcadlem, ve vaně, v autě. Těšila jsem se, jak všechny pobavím a jak nás hned vyberou, protože „ta paní je vtipná“. Konkurz byl v neděli. V pátek jsem měla zvýšenou teplotu  v sobotu jsem přišla o hlas. Jarda se zaradoval, že nikam nepojedeme, ale já jsem se nehodlala tak lehce vzdát.   V neděli odpoledne jsme vyrazili do Prahy do nejmenovaného hotelu. Představovala jsem si, že to bude v nějakém pěkném hotelovém prostoru s občerstvením, s programem pro děti  atd… Ale to byl jenom sen. Do čekací místnosti 5x5 metrů stále přicházely nové rodiny, většinou s více dětmi, někdy i s babičkou a s dědou. Měla jsem v sobě dva paraleny, tak jsem naštěstí pospávala. Důležité bylo, že jsme měli židle. Mnoho lidí stálo, děti se povalovali na zemi. Po dvou hodinách nás zavolali na řadu:

Dobrý den, posaďte se. Přivítal nás unavený mladík u počítače.

Tak se podíváme na ty plánky a fotky... Pár otázek na prostor a dům a pak očekávaná věta:  Tak to bychom měli. A teď nám řeknete něco na kameru. Máte TO připravené?

ANO máme! Zasípala jsem s nadšením a viditělně jsem ožila. Přišla MOJE chvíle.

Tak tady se postavte, tady pán, tady děcko a můžete začít:

Dobrý den. Přijeli jsme k vám z Koloděj a všechny moc zdravíme! Do pořadu jsme se přihlásili proto, že bychom potřebovali zrekonstruovat prostor v prvním patře na dětský pokojík a ložnici. Momentálně nemáme pořádně určené co je co, a začíná to mít vliv na chod rodiny a hlavně na naše funkce ŽIVOČICHÁŘE. Takže to fakt hoří!

Ticho. Kameraman a pán od počítače se na sebe podívali. Pán od počítače řekl: To je CO ten živočichář? /Později jsem si uvědomila, že pán měl trošku přízvuk, takže české filmy asi nesledoval./

To je z filmu Vesničko má středisková. Taková hláška...snažila jsem se pousmát alespoň já.

Nato pan kamerman řekl:

Tak nám to povězte ještě jednou, ale před tím živočichářem to ukončete.

Ale tam se psalo, že to má být vtipné...  Špitla jsem.

Řekl jsem před živočichářem utnout.

Vysípala jsem to tedy ještě jednou a ukončila podle přání.

Děkujeme. Tak takhle to je v pořádku. Nashledanou.

Nashle.

Doma jsem musela slíbit, že to byl náš první a poslední konkurz na cokoliv.

S přestavbou začínáme sami. Snad to stihneme, dokud funkce fungují, stěrače stírají a já jsem vtipná.