Pamatuji si velmi dobře dobu, kdy jsem s napětím čekala na den, kdy si půjdu pro vyvolané fotky. Byla jsem vždycky jako na trní. Povedly se? Jak tam budeme vypadat? A co jsme to vlastně fotili? Měla jsem takový svůj malý vyzvedávací rituál. Pro fotky jsem šla za každých okolností sama. Většinou ještě v místě odběru nebo na ulici jsem pytlík otevřela a v rychlosti udělala první cenzuru. Stejně jako tenkrát. Byl krásný slunečný den. Vyzvedávala jsem si fotky z letní dámské sportovní dovolené v Chorvatsku. Bylo to ve sběrně, která byla umístěna v prodejně Elektro v Čelákovicích. Ještě uvnitř prodejny jsem sáček otevřela a všechna fota v rychlosti prohlédla. Skupinky holek zprava, zleva, moje hlava kouká z moře /hrůza/, moje nohy koukají z moře/to už je lepší../ A pak jsem ji uviděla. Tak tentokrát jde z kola ven zaručeně tahle. Už si nepamatuji, kdo mě tenkrát fotil. Vypadala jsem, jako by mě ústav CHOROT /pro choromyslné a otylé zároveň/ poslal za velmi snaživé chování k moři. A já ho vidím v tu chvíli poprvé v životě a navíc každým okem na jiné straně ostrova.
Tak tu nemohou vidět ani děti, kterým jsem se ještě v té době líbila vždy a všude. Děti, takhle opravdu vypadám? Hrozila jsem se pokaždé...Jo jo mami, ve skutečnosti jsi skoro tak hezká…
Fotku jsem z hromádky vytáhla a nenápadně ji zasunula do kabelky. Pokračovala jsem v cestě na poštu a do lékárny. Před poštou jsem na druhém chodníku zahlédla kamarádku a zamávala jí, že hned budu u ní. Jen něco hodím do schránky. Ruka rychle vplula do kabelky, vytáhla dva tři dopisy, nožky rychle popoběhly ke schránce a ŠUP! V tu chvíli se mi udělalo mdlo. Začala jsem zběsile hrabat v kabelce a zjistila jsem, že ANO! Že ŠUP opravdu proběhlo se vším všudy. Že jsem tu příšernou idiotku, já ještě větší idiotka hodila do schránky. Před očima jsem měla mžitky a okamžitě mi začalo nabíhat zaručené pokračování:
V puntikatých plavkách visím
na poště za okénkem, vedle ztraceného řidičáku pana Nováka a fotografie bezzubé
babičky /ztráty a nálezy/. Lidé chodí pro dopisy, pro balíky, dávají hlavy
dohromady, koukají na mě a říkají si: TO
vypadá jako ta.... Ale je nějaká
divná. Chudák, to je určitě ona! A se soucitem dodají: Ale plavky má čisté…
V tu chvíli jsem si přála, aby v
noci na poště hořelo. A aby nikoho nenapadlo zachránit tu zpropadenou schránku na dopisy.
Dodnes nevím kde to foto skončilo.
Nejspíš bez jakéhokoliv zájmu někde v poštovním odpadkovém koši. Jen si mlhavě pamatuji, že jsem ještě šla do
té lékárny a požádala o něco na hlavu a sklenici vody. Od té doby cenzuru
nedělám. Vždyť těm, pro které ty fotky schovávám do krabice, je vlastně úplně
jedno, jak hezká na nich jsem…
