Moje mamka v pátek ztratila celý
telefon. Ráno jela nakupovat autobusem
do Mladé Boleslavi a dala si ho do kapsy u kabátu. Když stála na autobusové
zastávce, že pojede zpět domů, chtěla někam zavolat a v tu chvíli zjistila,
že telefon v kapse není. Začala panikařit a vydala se zpět po trase, kterou za
celý den absolvovala. Ptala se v Kauflandu, v lékárně a v kavárně
lezla dokonce po čtyřech, protože si tam kabát svlékala /bylo zrovna MDŽ, tak
si dala dortík/. To mi teda ten dort stál
za to! Prosila prodavačky, aby jí hned daly vědět, až telefon najdou a na
kousky papírků jim v roztržitosti psala své ztracené tel.číslo. Nešťastná
se vrátila na zastávku. V slzách poprosila pana řidiče, aby se pozeptal na
centrále, zda-li telefon nenašli v ranním autobusu. Tak to je KONEC, pomyslela si. Mám
tam VŠECHNO! Celou cestu v
autobuse probrečela. Při tom stačila vymyslet, že hned jak přijde domů, zavolá
na své ztracené číslo z domácí pevné linky a tomu, kdo telefon zvedne, pořádně
vynadá.
Jak si vše naplánovala, tak bylo.
Ještě v kabátu vytáčela… Najednou ucítila slabé brnění na zádech. Ježiš, to je můj telefon! KDO mi ho tam dal? Vtrhla rukou do kapsy
a zjistila, že tam má dirku. Z dirky byla najednou díra a ruka chňapla po
vrnícím aparátku. Díky bohu! Já jsem tak
šťastná! Vykřikovala a tančila po chodbě. Možná došlo i na nějaký telefonní
polibek. Úplně si v tom opojení zapomněla vynadat! A že by si to
zasloužila!
PS: Každopádně přemýšlím, že u
mamky na půdě prohmatám podšívky u všech starých kabátů. Peněženky a klíče
přece nezvoní.Tak jak k tomu pak přijdou, že jo.