Málokdy se mi stane, že dostanu jako dárek knížku, o které vůbec nic nevím. Nikdy jsem o ní neslyšela, ba ani neznám autora či autorku. To se mi přihodilo nedávno, když mi Míša s Honzou nadělili Žítkovské bohyně od Kateřiny Tučkové. Slovo Žítkovské mi něco říkalo, ale nevěnovala jsem tomu v první chvíli žádnou pozornost. Bohyně - to bude něco mystického…No uvidíme. Hned jak jsem se do knížky začetla, věděla jsem, že to opět nebude jen tak. K obědu byly špagety s kečupem a v noci, když všichni spali, jsem pobývala v kraji Bílých Karpat. Strávila jsem tam pět dní a hlavně nocí.. Začala jsem poznávat místa, kde se celý příběh odehrává. Je to kraj mojí kamarádky Ivetky Coufalíkové a dokonce jsme jednou přímo na Žítkové pořádali rekondiční víkend pro Dlouhou cestu. Všechny příběhy žen, které měly vyjímečné schopnosti, vycházejí z opravdových postav, což bylo pro mou čtenářskou zvědavost další velké plus. Tyto ženy – bohyně - uměly léčit, předvídat přírodní jevy i budoucnost. Žily si svým přírodním životem a snažily se – až na vyjímky – pomáhat všem, kdo za nimi s prosbou o pomoc přišly. V minulém století se však staly vážnými vnitřními nepřáteli. Hlavní příběh bohyně Surmeny, popisuje a rozplétá její neteř Dora. Objeví svazky StB a snaží se vypátrat všechny okolnosti tetina nešťastného konce. Ačkoliv Dora sama nepřevzala vyjímečné schopnosti žen svého rodu, předvídanému osudu stejně neutekla...
Fascinovalo mě, že se příběhy odehrávají v době, kdy už jsem byla na světě. Přitom jsem měla pocit, že čtu o životě v předminulém století…A také mě překvapilo, že se autorka narodila v roce 1980.
Je to určitě knížka, která mě v posledním roce nejvíce cvrnkla do nosu. Těším se, až si přečtu tu, kterou Kateřina Tučková napsala již dříve a získala za ní cenu Magnesia Litera 2010- Vyhnání Gerty Schnirch. Další informace o autorce můžete najít na:
www.katerina-tuckova.cz.
„Dora
od ní odcházela zaražená. Překvapilo ji, že Kopanice před ní mohly ještě něco
skrývat. Ty Kopanice, na kterých zná každý kámen, každý strom a každou pěšinu
mezi stráněmi. Že mohly skrývat něco tak blízkého jí samotné, jako byla její
vlastní teta.
Stoupali
s Jakoubkem nahoru na Bedovou vlahým letním podvečerem pomalu, jen co noha
nohu mine, a Dora se nemohla zbavit pocitu zrady. Proč jim o ní neřekli? Proč o
ní všichni, kdo ji mohli pamatovat,
mlčeli, a proč o ní nic nenašla ani mezi tou řadou nejrůznějších dokumentů,
které ji procházely rukama v archivech?“