 |
| Z mostu v Týnci na Sázavou... |
Dnes jsme byli na výletě. Nebyl to jen tak obyčejný
výlet. Byl to sedmý ročník Ondrova vzpomínkového turistického výšlapu, který
připravila Libuška Fáryová za podpory své rodiny a přátel.
Pořádá ho jako vzpomínku na svého syna Ondru /a ostatní děti rodičů z Dlouhé cesty/, který kromě
toho, že krásně zpíval a fotil, byl i vášnivým turistou a moc rád chodil po vlastech
českých s batohem na zádech. Před sedmi lety tragicky
zahynul pod koly tramvaje. A Líba se přes všechen svůj smutek snaží předávat dál jeho lásku k přírodě, k lidem a k životu
vůbec. Důkazem, že se jí to daří je i to, že na výšlap chodí
každým rokem stále více lidí. A jen díky tomu, že Posázavský Pacifik ani hospoda
U Vrtíšků nejsou nafukovací , nás letos nešlo více než vloni. Přesto se nás ráno na nádraží sešlo
téměř 80.
Stejně jako v loňském roce jsme vyjížděli speciálně vypraveným Posázavským Pacifikem z
Hlavního nádraží v Praze. Jela jsem
s Míšou a poprvé i s Tomáškem. Ráno teploměr ukazoval minus 6 stupňů Celsiaa. Krátce jsem se zasnila a vrátila
o rok dříve, kdy nás na výletě čekalo 25 stupňů. Takže letos to válendo na
trávě nebude. Zabalit, čepice, rukavice, šálku... Jak říká Míša a klasik, neexistuje špatné počasí, je jen špatné
oblečení. Ale už za chvilku bylo
jasné, že den to bude krásný. Z nebe
se začalo smát sluníčko…
Na nádraží jsme byli včas. Tomík chtěl ještě na záchod. Pokud jste ještě nebyli na Hlavním nádraží na
nových záchodech, funguje to tak, že do turniketu hodíte 20,-Kč, poté se
otevřou plexisklová dvířka, cca 120 cm vysoká a můžete vstoupit do toaletní
zóny. Dvacetikorunu jsem našla, tak nic
nebránilo vyčůrání se na úrovni. Ale ouha. Když jsem minci vhodila do příslušné
dírky a chtěla vzít Tomíka do náruče a projít, tak mi mrška
vyklouzl , vběhl dovnitř a já už to nestihla. Tak a teď CO??? Hurá, nějaká paní vyšla z kabinky. Vidím
Tomíkův vyděšený výraz, co to provedl, tak paní říkám: Prosím Vás, nemohla byste
mi přes ten turniket podat dítě? Paní se podívala na Tomáška pak na mě,
myslela si zřejmě, že jsem ho tam z úsporných důvodů poslala samotného a
dost drsně řekla: Paní, já mám zakázáno
zvedat těžká břemena! Mám na to
potvrzení od lékaře a jedu do lázní! Tomášek se zalekl její přísnosti a začal řvát jako na lesy,. Všechny turnikety se rozpípaly . Naštěstí rychle přiběhla paní z hlídací kabiny,
projela svou kartou čtecí zařízení na turniketu, dvířka se otevřela a já mohla vběhnout za ním. Tak nám to vesele začalo.
Na nástupišti nás přivítala Líba. Jako každý rok tam byli Ondrovi
přátelé, Libuščiny spolupracovníci,
kamarádi, a několik známých z Dlouhé cesty.
Po cestě nám pan Běhal z o.s. Posázavský Pacifik
popsal, kudy pojedeme a že se bude opravdu na co dívat. Úsek z Davle do
Krhanic je totiž jedním z nejhezčích úseků v ČR, kudy vede železnice. A
možná i tím nejkrásnějším vůbec. A pan Běhal měl pravdu. Byl to úchvatný
pohled. Jste ve skalách, projíždíte mezi nimi, vidíte přírodu všude kolem a dole až hrůzostrašně hluboko přímo pod vámi se
vlní Sázava….Na chvíli jsme zastavili i za viaduktem Žampach, mohli jsme z vlaku
vyskákat a tou krásou, včetně vyhlídkou na Žampach se v klidu pokochat.
Skoro všichni vystoupili v Krhanicích, odkud pokračovali
pěšky do Týnce nad Sázavou. Tam na ně
čekal oběd a zpáteční pacifik. My jeli dále rovnou do Týnce, protože s Tomíkem
bychom určitě nestihli plánovaný oběd a možná ani ten zpáteční vláček. V Týnci
jsme si prohlédli řeku, okolí
hradu a kostela sv. Šimona a Judy. Po obědě v restauraci
U Vrtíšků jsme se do Prahy vydali trošku dříve než ostatní . Jeli jsme běžným
spojem, ale stejně krásnou trasou jako tam.
Na cestě do Týnce s námi jela ve vagónku paní
redaktorka z Českého rozhlasu,
která připravuje o DC pořad. Zeptala se s mikrofonem Tomáška, kam jede.
Ten jí bez zaváhání dopověděl, že do Japonska. Zřejmě mu název Týnec připadal dost fádní, tak
si náš cíl pojmenoval podle svého. Přes
naše vysvětlování trval na svém a o tom, co v Japonsku zažil,
vyprávěl doma celý večer. Jak viděl
pohádkový vláček, psa Čertíka, jak mu paní pokladní orazítkovala snad i tričko,
ale hlavně - že maminka neměla peníze na záchod, tak musel začít plakat. A pak
přišla paní s kreditkou, otevřela dveře a maminka se konečně mohla jít
vyčůrat….
Letos nám tedy snad Líba, Ondra i ostatní odpustí,
že to byl takový náš minivýlet a že jsme si navzájem moc nepopovídali. Ale s nadšením
jsme poznali další kousek naší krásné země. A i když nás mrazivý větřík štípal do tváří, tak sluníčko
se na nás smálo celý den a modré nebe bylo na dosah…
Líbo díky!
